Pády na sklonku

Pády na sklonku

Jak už to tak bývá, člověk na sklonku roku uvažuje o spoustě věcí. Já jsem se mimo jiné věnovala úvahám právě stran sklonku a zvědavost mě dohnala až ke slovníku, kde jsem toužebně hledala nějakou definici, abych se se sklonkem srovnala. Vezmeme-li v úvahu, že sklonek je konec, mohlo by se zdát srovnání s ním diskutabilní. Nicméně…

Nicméně tedy dovolte, abych slavnostně u příležitosti překonání sklonku jednoho roku pohovořila na tomto místě o mých posledních dnech s ním prožitých. Začněme dnem předštědrovečerním. Již od ranního kuropění, jež se dovedně schovávalo za sněhovou vánici, jsem radostně s písní na rtech, jelikož jinak to ani neumím, tančila mezi varnou deskou, lednicí a balkónem, kam jsem odnášela předvařené či dovařené pochutiny, co se do naší lednice již nevešly. Balkón se utěšeně plnil rozličnými hrnci, na které výmluvně dopadaly adventní vločky, jež ve spolupráci s námrazou přeměnily balkón na malé soukromé kluziště.

Jak se později ukázalo, byla toho dne na sklonku i má koordinace, neboť kolem poledního došlo k následující události. Možná za to mohla i má vrozená mrštnost, těžko říci. Každopádně když jsem nesla z balkónu zmrzlý vývar, držela jsem hrnec oběma rukama, pozorovala skrz skleněnou pokličku mastná kola na hladině a ještě si v duchu říkala, že nesmím polévku za žádnou cenu vylít.

Zatímco má levá noha zůstávala na balkónkluzišti, pravá ladně (pochopitelně) překročila schodek a mířila si to do obýváku. Levá jí to ale záviděla a vymrštila se dřív, než její pravá kolegyně stanula na pevné zemi. Ano, následek je pravděpodobně zřejmý i těm, co nedisponují abnormální fantazií. Flákla jsem sebou na zem takovou rychlostí, že by mi ji snad i někdo záviděl. Přítomní svědci – Lev a Mladší – na mě jen zírali v němém úžasu. Chápu to, byl to obdivuhodný výkon, který se zdaří pouze těm nejlepším. My nejlepší totiž dokážeme upadnout, sedřít si celou holenní kost až po kotník a současně stále držet v obou rukách polévku, z níž neunikne ani kapka! Takoví my jsme!

Posbírala jsem se, odnesla hrnec do kuchyně a šla do koupelny, kde jsem se od srdce rozplakala. No… Řvala jsem tam jak zasloužilá želva a šminky mi na tvářích vytvořily překrásnou abstraktní mapku. Mladší mě tam našla lkát na vaně a prohlížet si nohu, přenádherně se barvící do modrákova. „Ty ses bouchla do hlavy?“ zeptala se starostlivě. „Ne-e…“ vyrazila jsem ze sebe. Zavrtěla hlavou a nevěřícně dodala: „Seš si jistá? Když ses nebouchla do hlavy, proč tak strašně brečíš?“ V tom okamžiku jsem byla na sklonku i s argumenty. Tak jsem se vysmrkala a znovu si namalovala běžný obličej.

Po vydařeném obědě dorazil bratr Vafin, který se k nám přidal na hřbitovní výpravu. K nevoli všech zúčastněných jsme šli na mé přání pěšky. Šli jsme zasněženým lesem, do něhož vločky stále přidávaly a přidávaly, foukal severák a Lví a Vafinovy  brýle od nich byly zaflákány jedna radost. Všichni brblali, a když se Mladší konečně nechala přemluvit, aby použila bobovací lopatu, co si nesla, a usedla na ni, nepohnula se na mokrém nevyježděném sněhu ani o píď. Akorát si solidně nabrala sníh pod bundu a za kalhoty. Vyčítavě se ke mně otočila, neboť já jsem byla neoddiskutovatelně strůjcem všeho příkoří, a ucedila pouhé: „Tak vidíš!“

Nechtěla jsem se nechat rozhodit a snažila se šířit pozitivní energii, pročež jsem družinu asi počtyřicáté euforicky upozornila na pohádkově zasněžené stromy a nedotknutou pláň před námi. „Je tady krásně, co?!“ vynucovala jsem si nadšení. Odpovědí mi bylo trojhlasné bručení. „Pěknej výlet, ne?!“ dotírala jsem neodbytně. A v tom okamžiku jsem si všimla, že mi podklouzávají nohy, a už jsem ležela na zemi. Konečně něco, co Mladší, Lva i Vafina na naší výpravě pobavilo…

Brácha a druhorozená mne obětavě zvedali ze země, Lev tomu přihlížel a nejspíš nemohl v tom okamžiku vymyslet lepší otázku než: „Co to zase děláš?“ Maje na paměti, že jsem se nebouchla do hlavy, vrátila jsem sníh, co se mi schoval pod bundu a do kapes, zpět zaváté lesní pěšině a příšerně jsem se rozesmála. Smála jsem se až na hřbitov. Už mi bylo všechno jedno. Můj pud sebezáchovy se ocitnul na sklonku.

A pokud to nezapomenu, příště vám napíšu o skloncích dne Štědrého. :O)

Pěkný sklonek první letošní neděle všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *