Kamarádky

Na život. Na život a na smrt. Říká se to tak. „Až budeme velký, tak spolu s Káčou budeme bydlet. Já budu mít pět dětí a ty je budeš hlídat, mami. Kačka bude mít velkýho psa.“ Tak a ne jinak, je rozhodnuto. Osmiletá víra v přátelství na život a na smrt. Jedna z nejhezčích jistot na světě. Souhlasím s rolí chůvy pěti dětí a velkýho psa. Ty všechny budu podle holčičích představ hlídat. A ve volným čase jim můžu lakovat nehty. Ano, souhlasím. Nic mi teď nestojí za to, abych jim to vymlouvala. Některý pravdy mají svůj čas…

Je jako já. Potřebuje spřízněnou kamarádskou duši. Jednu. Tu nejdůležitější. Tu, které se volá i o půlnoci, když má holka třeba jen smutnej den. Tu, na kterou se spoléhá. Duši, která se s ní rozdělí o svačinu, o nejoblíbenější čokoládu, půjčí jí svý nejmilejší tričko a zastane se jí jen ve jménu přátelství, i kdyby stokrát věděla, že zrovna nemá tak úplně pravdu.

Myslím, že přátelství je v mnoha ohledech jednou z nejdůležitějších součástí našich životů. Už z toho důvodu, že na rozdíl od rodiny si přátele opravdu můžeme zvolit. Ano, je jako já. Ve své prapodstatě nesmělá, tichá, neprůbojná, zodpovědná, soucitná a pere se s nejistotu. Sama za sebe se prát neumí, ale pro kamarádku je schopna velkých věcí. Je jako já. Genetika je holt sviňa, jak se u nás říká. Kačka je jako druhej dílek skládačky – všude je jí plno, vyřídilku má takovou, že jí občas sama závidím, je netrpělivá, hodně samostatná, impulsivní a taky tvrdohlavá. Ale když k ní člověk najde cestu, vidí, že je to jen malá hodná holka, co jen nechce přiznat, že si s některýma věcma neví rady. Ideálně se doplňují a jedna od druhé se mimoděk a přirozeně učí. Mladší je vedle Kačky statečnější a otevřenější, Káča je vedle Mladší umírněnější a přístupnější.

V úterý mě přemluvily, že půjdou samy ven. Za domem máme travnatý plácek a dušovaly se, že budou jen tam. Sbalily si osušku, panenky a koně. Než odešly, obřadně jsem ze svýho svazku klíčů vykroutila ten domovní a pověsila ho Mladší na krk. „Ale já neumím odemknout,“ povzdechla trpaslíková skepticky a smutně svěsila ramena. Kačka ji rozjařeně chytila za rameno: „Ty vezmeš klíč a já odemknu!“ Možná, že o tom to přátelství tak nějak jednoduše prostě je.

Celou dobu jsem je kapku tajně pozorovala z balkónu a přemýšlela, kdo v mém okolí by za mě s takovou samozřejmostí „odemknul“…

… a vzpomínala jsem na svoje školní léta a moje nejlepší kamarádky. Kamarádky na život a na smrt. Ty, kterým se říká absolutně všechno. Ty, s kterýma tvoříte tu správnou skládačku. Mojí největší kamarádkou byla od základky Markéta. A byly jsme podobná dvojka. Ona byla vždycky ta energická, nebojácná, sportovní a tak dále. Já jsem byla ta holka s knížkou pod paží a hlavou někde uprostřed vesmíru. A strašně moc jsem se toho od ní naučila a myslím, že se toho i dost naučila ona ode mě. Pro mě navždy zůstane nejstatečnější holkou, jakou jsem kdy znala a dost možná, že bych bez toho dětskýho přátelství dnes byla úplně jiným člověkem. Po pravdě řečeno jsem dnes, i když už je naše přátelství na jiné dospělé vlně, pyšná, opravdu pyšná, na to, že jsme zůstaly kamarádky.

Tak nějak mám dojem, že ta první nejlepší kamarádka je skoro stejně důležitá jako první velká láska. Obojí se do nás otiskne a ovlivní celá následující léta. Když se tyhle dvě věci povedou, člověku to v životě ledasco usnadní. Když prožijete pár let s dobrou kamarádkou nebo později s první láskou bez intrik, žárlení, pomluv, naschválů a všech těch nepříjemných věcí, který se bohužel ve vztazích všeho druhu občas stávaj, dá vám to naději, že se v životě můžete na někoho spolehnout, že se nemusíte bát lidem věřit, že se můžete otevřít a nic vás nenutí předstírat, že jste někým jiným. To dává životu svobodu.

Už jsem velká holka. Moc velká holka. A ano, jsem jako Mladší. Potřebuju mít ve svým životě spřízněnou duši. Tu na život a na smrt. Tu, které můžu zavolat, když je mi smutno a tu, o které stoprocentně vím, že za mě „odemkne“ to, nač sama nestačím. A za ten svůj „velkej“ život jsem prošla několika obdobími a měla jsem to štěstí, že mě každým z nich nějaká taková duše provázela. Za to jsem vděčná. I když už taky samozřejmě vím, že i přátelství má svoje konce. Z různých důvodů. A někdy je z toho konce člověku strašně smutno. Zvlášť, když tomu konci nerozumí. Ale tohle ještě Mladší a Kačce neřeknu. Nakonec nejsem přece vševědoucí. Třeba jim to přátelství opravdu vydrží. A budou spolu bydlet. Mladší bude mít pět dětí, Káča velkýho psa, já je budu všechny hlídat a budu děsně veselá, páč budu permanentně přiotrávená lakem na nehty. „A co kluci? Vy nebudete mít žádný kluky nebo manžele?“ zeptala jsem se jen zvědavě. Osmiletá naděje je nepřekonatelná: „Jasně že jo. Budeme tam přece bydlet všichni!“

Ta ahoj za týden a jestli budete moct, vzpomeňte si na svý starý kamarády. Třeba uděláte někomu radost. :O)

Vaše teta Fily