Jiný

Jiný

Uplynulý týden byl… jiný. K jeho definici se nabízí hodně přídavných jmen, ale já zůstanu u „jiný“. Je pátek a já přemýšlím, kdy naposled jsem prožila pět na sebe navazujících dní, kdy bych tak intenzivně byla dcerou, vnučkou a taky tím, kdo venčí psa. (Dá se osoba venčící psy vyjádřit jedním slovem?)

Uplynulý týden byl zkrátka jiný. Jinakost se odstartovala ještě před jeho počátkem. O víkendu. Asi hodinu po té, co začala sobota. To se totiž rodička probudila a šla se napít. Kdyby se jí byl býval nebyl cestou do kuchyně neskřípnul nerv a neochromil ji, mohl to být následně úplně standardní týden. Ale nebyl.

A tak se stalo, že jsem každý den ráno doprovodila Mladší do školy a jela k našim, kde rodička v bolestech lazařila a babička nad očekávání čiperně pobíhala bytem. Nejčiperněji běhala v pondělí, to totiž čekala listonošku s penězi. Tím se také vysvětlilo, proč mi tak střelhbitě otevřela ihned po té, co jsem zazvonila. „Ty tady na mě číháš, babi?“ zeptala jsem se. „Ne,“ bránila se babička a bezelstně dodala: „číhám na pošťačku. Šak tady mám v kapsičce pro ňu desetikorunu!“

Když rodičce při pondělku nezabraly ani léky ani injekce, poslali ji v úterý na rentgen páteře. „Já su úplné kripl,“ konstatovala, jakmile měla výsledky v rukou a za sebou konzultaci s lékařem. Ukázalo se, že za skřípnutí mohou výrůstky šestého bederního obratle. „Šestého?“ pochybovala jsem. „No! Tak si představ! To mám navíc! Jaká já su anomálija!“ pravila rodička trpce a kdyby jí to šlo, jistě by u toho nevěřícně kroutila hlavou. Jelikož jí to nešlo, odkroutila jsem to za nás obě.

O chvíli později, když mi sdělila, že „oni vůbec nechápó, že ten můj organismus je tak odolné vůči těm lékům na bolest a potřebuju něco silnějšího!“, jsem jí probrala medikamenty, seznámila ji s obsahem příbalových letáků a řekla jí, že není divu, že se cítí „nějak divně“, když se předávkovala pilulkami z diazepamové řady. Pak jsem jí ještě sebrala podivně vyhlížející mast, kterou si mazala na  nohu. „Teda mami, ty seš jak malý dítě! A tohle jsi vzala kde?!“ „Mno… tím se mažu… to mi dal taťka, že mu to pomohlo, když měl ty naražený záda!“ žalovala. „A proč? Tady máš velkým červeným písmem, že je to na otoky. Ty máš nějaký otoky?“ „Ne,“ přiznala neochotně. „Tak se tím nepatlej,“ řekla jsem přísně a mast zabavila.

Bylo jí blbě, tak se nebránila. Uvědomila jsem si, že je v obličeji stále víc podobná dědovi. Na chvíli se mi až sevřel žaludek vzpomínkou na dědu v nemocniční posteli krátce před tím, než umřel. Obrázek toho nejsilnějšího a nejsamolibějšího chlapa na světě, co najednou oddaně ležel pod bílou peřinou s modrými pruhy a s pokornou vděčností se ode mě nechával krmit jogurtem a dětskou přesnídávkou, zatímco se mi den po dni měnil před očima v slaboučkou kopii sebe sama, už ze svý hlavy nikdy nevymažu. Mají úplně stejnej pohled… Možná poprvé v životě jsem si skutečně připustila myšlenku, že moji rodiče OPRAVDU stárnou, že jednou přijde okamžik, kdy budou oba potřebovat pomoc delší než pět dní v týdnu, že půjde o víc než o rozdání léků, oběda a vyvenčení psa. Prostoupila mě lítost delší než úterní den.

Ve středu šla babička k holiči. „Tak zas za tři neděle,“ oznámila, když se vrátila. Zrovna jsem jí chystala oběd. „Za tři neděle co?“ nechápala jsem a po  cca šesté se jí zeptala, jestli fakt nechce ukázat, jak se obsluhuje mikrovlnka. „Je to opravdu jednoduchý, babi…“ „Dé mně s tím pokoj!“ zaječela babička. Jakmile nabrala dech a přestala trucovat, odpověděla: „Za tři neděle du zase na mytí.“ „Ty si myješ hlavu jednou za tři týdny?“ vydechla jsem užasle a zahnala ošklivou představu, kterak bych asi vypadala, kdybych to praktikovala. „Ne,“ urazila se babička. „No, já už jsem se divila,“ přiznala jsem. Pak babička slavnostně pronesla: „Za čtyři!“

„Aha… hm… a proč?“

„To se má!“

„Proč si to myslíš, babi?“

„Psali to ve Vlastě! Já sem to četla!“

„Aha. A kdy to psali?“

„Počki… to bylo… to mně bylo asi dvacet.“

Člověk, který uchová v paměti jednašedesát let starou informaci ,má můj obdiv a je mi v podstatě lhostejno, čeho se týká. Postižena obdivem a fascinována babiččiným přesvědčením jsem se ani nepokoušela jí oponovat. A to dokonce ani tehdy, když mi s potěšením poradila: „A má se to umévat médlem. Ne těma vašema sračkama!“ „Tak jo babi,“ usmála jsem se a položila talíř na stůl.

Ve čtvrtek změnili rodičce medikaci, protože jí bylo mizerněji a mizerněji a dostala papír do nemocnice. Že prý to už asi bude na kapačky. Nevím, jestli pomohla silnější injekce či ohromná nenávist k nemocnicím, každopádně něco z toho zabralo. Naštěstí. Rodička přestala chodit po čtyřech a vítězně stanula na dvou. Sice s bolestí, ale i sebemenší změna k lepšímu může mít cenu zlata.

Je pátek. Rodička pořád lazaří, ale dnes se mi ji podařilo tak rozesmát, že dědův pohled z jejího obličeje úplně zmizel. Za ten týden mi došlo, kolik se toho ve vztahu rodič/dítě s léty změní. A přiznávám, že mám svou rodičku velmi ráda, čím jsme obě starší, tím malichernější se stávají dávný křivdy. Navíc mě teď už často i poslechne ;O) Taky mám velmi ráda mýho taťku. Po tom týdnu zase o kousek víc. Chlap, kterej probdí s ženou několik nocí jen proto, že ona spát nemůže… prostě mě to dojímá, no. Mno a navíc jsem za ten týden zjistila, že se domluvím i s rozmazleným psem a že jsme si se nakonec vzájemně oblíbili. No prostě to byl takovej jinej týden.

A příští bude prý ještě jinější, no nazdar… :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *