Buď veselá

Buď veselá

Zase sněží. Už nemám slov. Je to jasný. Jaro nepřijde. Pořídila jsem si protestní opar. Zimě to je fuk. Prostě si sněží.

Mladší je ráda. Je ráda, že sněží. Prý si vůbec ani trochu neužila pořádně sáňkování. Nevím, co by se muselo stát, aby byly její sáňkovací choutky uspokojeny. Po pravdě řečeno doufám, že ani nebudu mít příležitost to poznat.

„Kdyby nesněžilo, mohla bys jezdit na tom novým kole,“ upozornila jsem ji v naději, že přede mnou přestane obhajovat to studený počasí.

„To můžu i tak!“ sdělila mi holčička a prstem nakreslila na přední zasněžený sklo cizího auta velké tiskací N.

„To tedy nemůžeš. Po sněhu se na kole nejezdí!“ namítla jsem.

„A proč?“ zeptala se.

Na některý a proč nikdy nebudu znát takovou odpověď, s kterou bych před ní obstála…

Přemýšlela jsem o tom ještě v okamžiku, kdy už byla Mladší ve škole a já mrzla na autobusové zastávce. Sníh si sedal do mých vlasů a občas se nějaká vločka zasekla na řasách, čímž mě donutila prudce zamrkat a posléze si ukazováčkem protřít zamaskovaný kruhy pod očima. V kabelce se mi rozezpíval telefon, a když jsem ho vylovila, přečetla jsem si na displeji Kytaristovo jméno.

„Ahoj,“ řekla jsem rovnou.

Aniž by pozdrav opětoval, rozšafně spustil: „Nesmíš se tvářit tak nas*aně! Já vím, že tě ty studený s*ačky se*ou, ale tváříš se fakt hrozně!“

Rozhlídla jsem se: „Kde jsi?“

„Právě jsem projel kolem tebe v pětačtyřicítce. A jak jsem tě viděl, tak jsem si řekl, že ti musím zavolat, abys ten den vzala trochu zvesela. Cha chá. Tak to je všechno, co jsem ti potřeboval říct! Buď veselá!“

„Tak děkuju,“ řekla jsem a než jsem schovala mobil zpět do kabelky, uvědomila jsem si, že se už nemračím. Někdy stačí docela málo. I když to vlastně vůbec není zas až tak málo. Vědět, že někdo chce, abyste byli veselí… Smířlivě jsem otočila hlavu k obloze a nechala vločky, aby se pohoupaly na mých kruzích pod očima tak dlouho, dokud samy neroztají. Všechno na světě by mělo mít svůj smysl.

A pak jsem si vzpomněla, jak nám vloni v Chorvatsku vyprávěla majitelka apartmánu, se kterou jsme seděli na terase, pili kafe s mlíkem a pomerančový džus, slunce pražilo, moře pod naším zábradlím se houpalo ve vlnách, palmy líně a sotva znatelně pohupovaly listím a někde kolem pobřeží hopsal nafukovací míč, co někomu sběhnul, jak jim v zimě nasněžilo. Jen na jeden den. A všichni, celá ta vesnička, která žije jen pro turistickou sezónu, vyběhli ven. Do posledního dědečka v okolí. A radovali se jako malý děti z každý titěrný vločky, co se bez úhony snesla k zemi.

A tak jsem si řekla, že se tou naší zimou nenechám přeprat. Koupila jsem si gel na opar a hodlám se toho jara prostě nějak dočkat! A just budu veselá!

A vy buďte taky veselí!!!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *