Čuně čokoholický

Čuně čokoholický

Jsou okamžiky v našich dospělých životech, kdy se jednoduše smiřujeme s něčím, o čem jsme usoudili, že nemá cenu proti tomu bojovat nebo se to snažit změnit. A pak jsou okamžiky, kdy něco v podstatě se skrytou úlevou akceptujeme, ale protože jsme dospělí, tváříme se, že jsme se s tím smířili. ;O)

Já jsem se kupříkladu smířila s mnoha věcmi. Jednou z nich je, že naprosto smířeně a klidně přijímám fakt, že moje děti jsou schopny zaprasit i zdánlivě nezaprasitelnou věc. Starší teď prasí hlavně sádrou, ale v tomto případě jsem ochotná věřit, že to nedělá schválně. Mladší je ovšem suverénně nepřekonatelná a s její rostoucí vášní k čokoládě je to přímo vražedná prasící kombinace, protože i malý úlomek čokoládičky dokáže třeba na bílém koberci velké abstraktní umění.

Po pravdě nevím, kde se to ve mně bere, protože vše odpírá tomu, že by mi tato laxnost byla geneticky dána. Nemůžu to svádět ani na vliv prostředí, neboť jsem vyrostla v takřka sterilní domácnosti a dodnes je mi záhadou, jak to rodička dokázala, když si uvědomím, že jsme byly čtyři děti, a přesto se u nás vždy leskly podlahy, nikde ani smítko prachu, koupelna zářila jako z reklamy na čistící prostředky, kupička prádla na žehlení nikdy nepřerostla obsah jedné pračky a co je největší otazník – nádobí. Nikdy se v dřezu nekupilo. Je pravdou, že jsem byla potomek vycepovaný. Neodvážila bych se odložit hrnek jen tak do dřezu. Poctivě jsem si po sobě vždy hned vše umyla a uklidila. Ve věku Mladší jsem si uměla i přeprat a vyžehlit. Sobotní dopoledne jsem nenáviděla, protože jsem musela s pravidelnou pečlivosti šúrovat celej byt, ale neodvážila bych se rodičce oponovat, tudíž jsem nenávist k úklidu zkušeně zkrývala. Možná zde bylo zaseto semínko budoucího lajdáctví ve vlastní domácnosti. Proto dnes sklízím sádrové, čokoládové a barvičkové ovoce a dobře mi tak.

„Hm… kdopak to tady asi zamazal?“ obrátila jsem se na Mladší s pobaveným úsměvem a ukazovala jí obří hnědou šmouhu na podložce pod notebook, kterou si neustále bere do postele, protože zrovna píše povídku (na počítači) a kreslí k ní obrázky (v naší posteli). Se zájmem si šmouhu prohlédla a pokrčila rameny, jako kdyby s ní snad neměla nic, ale ani kapánek, společného.

„No, ty jsi to zamazala. Vždyť je to zase nějaká rozpatlaná čokoláda.“ napověděla jsem holčičce.

„No dovol, mami, to bys mě teda urazila! Copak si o mně myslíš, že jsem nějaký čuně čokoholický?!“

A to je právě ono. Proto nemůžu mít nablejskanou domácnost. Ne proto, že by snad trpaslíková byla čuně čokoholický, jak sama trefně naznačila, ale proto, že jsem ochotná začít se v tomhle momentu smát. Jak říkám, dobře mi tak.

Na druhou stranu bych se bez tohoto čokoládového incidentu nedozvěděla, že Mladší někde natrefila na slovo čokoholický a umí ho výborně použít. Za to jsem ráda. Jakkoli mi chybí trpasličí žvatlání (fakt moc), přesto zjišťuju, že mě Mladší pořád ještě dokáže nějakou průpovídkou dostat. A to si hodlám hýčkat, protože současně eviduju, že holčička se mílovými kroky přibližuje pubertě, jak jen to jde. Nevím, jak moc velkou roli v tom hraje skutečnost, že je tím mladším sourozencem, co se chce strašně vyrovnat starší sestře. Možná, že kdyby byla jedináček, tolik by nespěchala. V každém případě by měla méně inspirace. Že holčička „stárne“, je znát i podle časopisů. Zlatýho Méďu Pusíka a spol. vystřídalo Bravo. S neskrývanou nelibostí Mladší snáší, že jí před každým čtením časopis zcenzuruju. Většinou vytrhávám stránky s poradnou pro dospívající, kde se to jen hemží otázkama nejen na tělo… Fakt si nemyslím, že by informace intimního charakteru měla moje devítiletá dcera sbírat po časopisech, ať jí to připadá sebevíc lákavý.

I tento týden jsem tedy provedla cenzuru a dvě stránky rad a jednu stránku s obnaženým (fakt úplně!) chlapcem, na němž měly dívky možnost poznávat mužské tělo… Bohužel to odnesl začátek komiksu, co byl z druhé strany.

„Na tom bylo taky něco závadnýho, mami?“ volala na mě Mladší z vany, kde si důležitě listovala časopisem a zjistila, že komiks nemá začátek.

„Ne, ale z druhé strany byl nahej kluk. Na to máš ještě čas.“

„Ale on je i na obálce, mami!“ halasila Mladší radostně.

„Ano, ale tam má na určitém místě hvězdičku…“

„To mi chceš říct, že uvnitř tu hvězdičku neměl?!“ zvolala Mladší konsternovaně.

„Ne, neměl.“

„To mu bylo vidět úplně všechno?!“ vyzvídala rozrušeně.

„Ano, všechno.“

„Tak to jsi mi vyhodila, jo? A tady tu ošklivou ženskou, co má anorexii, jsi mi tady nechala, jo?!“ reklamovala trpaslíková obsah čísla, který jsem pro ni určila za vhodný.

„Nechala, protože to je poučný. To si klidně přečti, abys viděla, jak můžou být nějaký věci nebezpečný.“

„Ale mě ta ženská děsí! Teď budu mít děsivý sny. A navíc… pro mě to není poučný… já to číst nemusím. Mně něco takovýho vůbec nehrozí… se na mě podívej. A sama říkáš, že už… že nejsem… no nějak výrazně… prostě hubená nejsem. A takový nahý chlapec by pro mě byl tedy určitě příjemněji poučnější, mami.“

Nejlepší na tom bylo, že ji v tom přišla podpořit i Starší a vyzvídala, kam se inkriminované stránky poděly. Asi budu muset oběma uložit nějaký domácí úklidový práce, aby přišly na jiné myšlenky. :O)

Mno, a jinak je Starší pořád zlomená, což už připadá divný i doktorům a můj chov virů se úspěšně drží, což už nepřipadá divný nikomu. A to by byla asi poslední tečka za dnešním sloupkem. Na počtenou za týden a mějte se vesele. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *