Nevím, jestli se tomu, co chumelí venku, ještě dá říkat vločky. Jsou to vloky rozháněný u nás na kopci prudkým severákem. Když se prodíráte proti větru, občas vám do obličeje chrstne studenou bodavou sprchu. „Sakra!“ zaklela jsem oslepena tisíci zmrzlých jehliček. Dvě malý příšery (Mladší a Kačka) zapadly po pás do závěje: „Hurá! To je krása!“ Už jsem na některý radovánky fakt stará…
Přišla zima.
„To jsem si stěžovala, že u nás není sníh a teď mi pod ním během chvíle zmizela na dvorku celá lavice,“ povzdechla si bez minimální známky nadšení Denisa. „To máš za to,“ upozornila jsem ji, zatímco mně, která si na nedostatek sněhu opravdu nestěžovala, mizel v závěji celý balkon. Bylo to v den, kdy k nám do kopce přestaly jezdit trolejbusy. Tři dny jsem tedy, hýčkajíc vzpomínku na chudáka malého Bobše, ježto na tom byl v zimě obuv nemajíc ještě hůře, chodila pro Mladší do školy pod kopcem idylicky zasněženou lesní pěšinou. Naplňovalo mne neskonalou pýchou, že jsem vždy navzdory očekávání svému i kolemjdoucích pěšinu vždy uklouzala bez úhony…
Přišla zima.
„Letos sněžit nebude!“ zopakoval Kytarista a hypnotizoval bílou chumelenici za oknem. Znělo to výhružně. „Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny a setřepala z vlasů zbytky zvolna roztávajícího sněhu. „Nebude!“ zavrčel Kytarista, leč po chvíli pokorně uznal: „Ale na letní gumy to asi fakt není. To je psycho…“ „Ty nemáš na autě zimní gumy?“ divila jsem se. Lenka propadla v hurónský smích: „Nemá. Vloni mu někdo řekl, že prostě sněžit nebude.“ „Vždyť sněžilo,“ opáčila jsem. Kytarista mi věnoval výstražný pohled: „Nesněžilo!“ „Aha.“ Jedna z koček proklouzla pootevřeným oknem na venkovní parapet. Trochu zavrávorala, když jí podklouzly tlapky. Představa, že kloužu v pátým patře po parapetu, mi mírně zvedla žaludek. „Ty se nebojíš, že spadne dolů?“ otočila jsem se na Lenku. „Ne. Proč? Kočky přece vždycky padají na všechny čtyři. Navíc je venku krásně. Hele, támhle se perou dva havrani!“ jásala Lenka. Její okázalá radost ze zimní nadílky způsobila, že Kytarista chvíli velmi věrohodně vypadal jako někdo, kdo je schopen prohodit svoji ženu tím pootevřeným oknem…
Přišla zima.
„Já zimu miluju,“ provokovala mě Mladší a běhala ve sněhu jako šílenec tak dlouho, dokud jí nezrudly tváře a nedošel dech. „Já zimu nesnáším,“ zabručela jsem. „Zima by měla být pořád!“ usmála se Mladší moudře a chytila mě za ruku totálně promočenou rukavicí. „Léto by mělo být pořád! Kdyby byla pořád zima, tak by mě to zabilo. Tohle vydržím jen proto, že vím, že po zimě přijde jaro,“ oznámila jsem trpaslíkové trudomyslně. „Zabilo?“ ověřovala si příšera obalená sněhem. „Zabilo,“ přitakala jsem nekompromisně. Mladší se zamyslela: „Tak zabilo, jo? A co my?“ „No jo, co byste si beze mě počali, že?“ „To nevím,“ přiznala holčička, „Ale tak jsem to vůbec nemyslela. Myslela jsem to tak, že bys mohla zůstat nezabitá aspoň kvůli nám. Protože jsem tvoje radost a štěstí, maminko!!!“ Z toho, že tím sama sebe rozesmála tak, že upadla do sněhu předstírajíc epileptický záchvat, soudím, že to asi nemyslela až tak vážně…
Přišla zima.
Tak se teple oblečte a užijte si to pěkný, co přišlo s ní. Třeba svařák. Nikdy nechutná líp, než ve chvíli, kdy sedíte ve vyhřáté místnosti a koukáte ven na tu bílou malebnou záhadu. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment