Nejúžasnějším a pro dospěláky jistě velmi inspirativním aspektem soužití s dětmi je ten jejich ničím neotřesitelný cit pro pravidelnost. Tu lze sice čas od času narušit nějakými výjimečnými situacemi, ale jinak jede vše v kolejích, které jako by do teplem rozměklého asfaltu vyjezdily plně naložené liazky.
Denní posloupnost aktivit začíná každé ráno seskupením všeho živého v ložnici, kde celou plochu velkorysé manželské postele okupuje deset nohou a deset rukou a v té změti je velmi špatně poznat, kdo je kdo. Následující úkon jsou schopny zatím předvádět jen J a M, ale provádějí ho s grácií jedna i druhý – nejprve přisunout stoličku k lednici (prásk! – jak dvojice dřevěných nohou narazí na umělohmotný sokl), otevřít vrchní dvířka, vystoupat po obou stupínkách až nahoru a vybrat si některý z chladících se jogurtů.
Dřevěná stolička bývá pravidelně přisouvána ke kuchyňské lince také tehdy, začíná-li se vařit. Dvojice zvědavých očí musí být u toho – a pomáhat chtějí také ruce. Na rozdíl od každodenní volby vhodného jogurtu si tuto dovednost osvojila velmi brzy i A, takže v necelém roce a půl se vehementně hlásí o své místo na nejvyšším stupni stoličky, aby nepropásla hnětení těsta, krájení masa nebo loupání brambor.
A následují další a další drobnosti či celé sekvence jednotlivostí, kterými se jak děti, tak rodiče pomalu posouvají k večeru. Jistě, každý den je a musí být jiný, ale mezi všemi těmi jedinečnými zážitky jako špička rohlíku v Kropáčkově čaji s citrónem ční rituály, které nesmějí chybět bez ohledu na roční období, místo pobytu nebo okruh pobavených diváků, kteří toto dětské hemžení s úžasem sledují.
Večer ve vaně musí pravidelně dostat do rukou kartáčky s kapičkou pasty. Na tuhle součást koupacího rituálu si u nás potrpí hlavně A, která si ji ráda během posezení ve vaně zopakuje dokonce i několikrát.
Ani poslední rituál každého dne nesmí chybět: po vykoupání se všichni sejdou v dětském pokoji (zatím je jen jeden), aby se děti oblékly do pyžamek, polibky na dobrou noc se ty dvě starší rozloučily s A, která je odnesena do ložnice, ulehly do postýlek a nechaly si číst nějakou knížku. Třeba tu o tom, jak Mach s Šebestovou bojovali s bacily. Co na tom, že většinu z těch nejoblíbenějších už znají skoro nazpaměť…
Pravda, někdy v dětech pravidelnost rituálů povzbuzujeme my ve snaze ulehčit si život. Když je totiž naučíte po večerníčku automaticky nastoupit pod schody a po vlastních, maminčiných nebo tatínkových se vyšplhat do prvního patra do koupelny, máte velkou šanci, že zanedlouho už ulehnou a nastane kýžená doba odpočinku po celodenní námaze nebo čas pro druhou směnu. Jenže uléhání po večerníčku má na rozdíl od večerky hlouběji v noci i své nevýhody – dítě je prakticky od kuropění vzhůru, takže stejně není radno večerní dobu vlastního odpočinku zbytečně protahovat.
Add Comment