„Z tebe bude jednou módní návrhářka, co?“ Řekla jsem a navzdory všem snahám to neznělo příliš nadšeně, což mělo zcela prozaický důvod. Láska ke kombinaci oblečení a zvláště pak barev mě totiž v poslední době v souvislosti s paní trpaslíkovou přivádí ke stavům blízkým diagnostikovanému šílenství.
Nevím, kdy ten zlom nastal, ale nastal. Z mé růžové princezny je drsňák, co by chodil nejraději v černé nebo ideálně černobílé, což by bylo i k přežití, kdyby v drsňákově šatníku nepřevládaly svršky barvy toliko růžové, červené, případně bílé. Drsňák má též teorii, že se kombinací více než dvou barev dopouští nepsaného společenského prohřešku a bude v kolektivu zcela znemožněn. Je-li drsňák situací (a mnou) donucen slevit a odít se do jiného modelu, než si sám zvolil, roní potoky smutných slz tak okázale, že by se nevědomému srdce ustrnulo. Vědomému trne jen úsměv na tváři a v pomatené touze nalézt na celé situaci cos pozitivního blahořečí alespoň tomu, že se drsňák nevzteká.
Kvůli móděmilnosti jsme již několikrát dorazily do školy s posledním zvoněním. Z toho důvodu bylo potřeba učinit nějaká preventivní opatření, jelikož bylo více než jasné, že jednoho dne se do školy nemusíme dostat už vůbec, protože budeme svorně plakat nad tím, že na zelených keckách je oranžová nitka a tím pádem v nich není možno při nejlepší vůli vyjít mezi lidi. Dohoda tedy zněla, že si bude trpaslíková chystat svoje modely večer před spaním, bychom se ráno vyvarovaly stresu. Když je na to někdy líná nebo se jí krátí čas, stačí říct: „Jestli si to nepřipravíš, půjdeš ráno bez řečí v tom, co ti vyberu já.“ To pak Mladší křepce vyskočí s panickým výkřikem: „Ahá! Jéžišmarjáááá!“ a peláší rabovat skříně.
„Co říkáš na tohle tílko? Hodí se k těm černým gatím?“ Zaslechla jsem tuhle z dětského pokoje. Venku bylo necelých pět stupňů strejdy Celsia a slovo tílko mi zvedlo adrenalin natolik, jako kdyby mě měl v příští chvíli někdo vyšoupnout z letadla bez padáku. V pudu sebezáchovy jsem však vyčkávala, v co se rozhovor vyvine. „To tílko je k těm gatím celkem hezký,“ řekla Starší a naštěstí dodala: „Ale není na něj už jako trochu zima?“ Po chvíli ticha Mladší zdánlivě bez souvislosti řekla: „Jak se říká tomu příteli, kterýho si vymyslíš?“ „Imaginární?“ Odtušila Starší a trpaslíková spokojeně pravila: „Jo! To je to slovo! A já mám imaginární teplo!“ Nutno přiznat, že tílka se nevzdávala bez boje…
Kritickému oku drsné návrhářky neuniká ani vkus pedagogického sboru. „Dnes jsme měli na každou hodinu jinou paní učitelku, protože naše je nemocná,“ řekla ve čtvrtek, když jsme šly z družiny. Hladově při tom odkusovala z celozrnné bulky, zapíjela to minerálkou a na pečlivě vybraných džínách měla na koleni flek od trávy jak tele. Nevadilo to, neboť byl zelený a ladil jí s bundou. O nemoci třídní učitelky věděla školačka pramálo, zato si jasně všimla jiné skutečnosti: „Jedna paní učitelka byla moc hezky oblečená! Měla sukni, tričko, svetr a šálu a díky té šále jí všechno TAK pěkně ladilo, protože v ní měla všechny barvy, co měla na sobě! To by mohla poradit naší paní učitelce, protože při pohledu na to, co má kolikrát na sobě, já ti mami někdy úplně trpím! A někdy je to tak hrozný, že si musím představovat, že má na sobě něco úplně jinýho!“
Lev tvrdí, že se to dalo čekat, protože to přece vidí u mě a u Starší a že on s tím nemá co dočinění, neboť není marnivý a v podstatě mu je jedno, co má na sobě. Znělo by to logicky. Kdyby to byla pravda. Nebo kdybych trpěla milosrdnou chronickou ztrátou paměti a nevybavila si při těch slovech Lva zálibně vzdychajícího nad koženou bundou, v potu tváře shánějícího rifle konkrétního odstínu, Lva s posedlou kravatovou vášní a košilovou mánií, Lva, majitele více párů bot, než mám já a taky toho Lva, co se přetlačuje se Starší o zrcadlo, aby v něm na sebe mohl mhouřit oči, upravovat si límeček a posléze konstatovat: „Musím říct, že vypadám nějak dobře! Co?!“… Taková jest tedy pravda. Můžeme si za to všichni.
Paní trpaslíkové teď ladí úplně všechno. Dokonce i ty dvě nový plomby ve vyvrtaných zubech. Jsou totiž bílý. A jejich majitelka je více než statečná, protože svý premiérový vrtání zvládla na jedničku, i když se pěkně bála. Od zubaře jsme tedy zamířily do hračkářství, aby si vybrala nějakou odměnu za statečnost. Byly jsme v něm dvě předlouhý hodiny, a když jsme odcházely, měly jsme… nic! Zato si o kousek dál v obuvi vyhlídla vysoký černý kozačky s podpatkem. Začínám se trochu bát, co letos najdu v jejím dopise pro Ježíška. :O)
A vám přeju, abyste v tom prvním říjnovým týdnu byli nejen dobře sladěni, ale hlavně naladěni.
Vaše teta Fily
Add Comment