O otázkách a odpovědích

O otázkách a odpovědích

Jedna z věcí, které mě vždycky jistojistě zaženou do kouta, je schopnost dětí reagovat na jakoukoli větu otázkou Proč. To je odvrácená strana dětské zvídavosti, a ví to každý rodič.

U nás si teď proč-obdobím prochází M, a protože J, která má to své ještě v živých vzpomínkách, je někdy dost pohodlná na to, aby se nad našimi rozhovory zamýšlela a formulovala smysluplné otázky, ráda se k „pročování“ uchyluje taky. Pro člověka duševně relativně zdravého je pak opravdu jedna radost trávit s nimi odpoledne v nějakém uzavřeném prostoru. Tam se to dotazy po smyslu světa hemží.

Zažil jsem nedávno cestu autem s M trvající asi hodinu, což je čas, kdy se dítě stačí dostatečně rozkoukat na to, aby mu začala dlouhá chvíle, a na její krácení mají mrňata zjevně jasný recept – klást otázky, které půjdou až do morku kostí. Navíc jsem jeho zvídavost povzbudil tím, že jsem začal komunikovat, jelikož jsem měl starost o to, aby jeho dětský mozek nezahálel. Jenomže komunikační schéma tříletého M je poměrně jednoduché, a zatímco já si svou řeč musím pečlivě připravovat, aby mi mezi všemi těmi větnými konstrukcemi rozuměl, jemu stačí odbíjet míč na druhou stranu hřiště otázkami, na které se připravovat nemusí – a střílí je z voleje.

Když musí člověk odpovídat, proč je knížka rozbitá, odpověď hravě najde: „Už je stará.“ Horší je to tehdy, když následuje podpásovka v podobě nevinného dotazu „A proč je stará?“. Ale i to jde. „Protože ji tvoje babička četla už mně, když jsem byl malý.“ „A proč četla?“, případně „A proč tobě?“ jsou otázky, kterými hra nervů pokračuje a na které se odpovědi hledají už docela obtížně, pokud je rodič bere do důsledků a odpovídá na ně tak, aby to dávalo smysl.

Nezřídka mě stíhají dotazy podobně záludné. Třeba když se M ráno ptá, proč musí ruce provléknout rukávy trička nebo na větu „Nesahej na plotnu, je tam horká polívka“ reaguje roztomilým „Proč polívka?“. Tyhle hry prostě trvají tak dlouho, jak dlouho baví děti, protože dospělé přestávají zajímat zhruba po třetím kole otázek, kdy se pro ně původně výchovně-vzdělávací rozhovor mění v boj o holé přežití. Dlužno říct, že boj málokdy úspěšný.

Samozřejmě dobře vím, že na otázku Proč není potřeba odpovídat Pro slepičí kvoč, když už fantazie nestačí. Malé dítě si těžko spojí souvislosti a pomyslí si, co je to za nesmysl, když táta na otázku „Proč polívka?“ odpověděl „Výborná nudlová“. Jenže na druhou stranu není radno na to spoléhat – když začnu klimbat u vyprávění pohádky a místo o princezně uvězněné ve věži vyprávím o elektrikáři, který zapomněl v rozvaděči propojit dva kabely, taky mě J bez servítek upozorní, že vykládám nesmysly…

Nesmyslů se ale bojím mnohem víc na veřejnosti. Myslím, že nebude trvat dlouho a podaří se mi pěkně se ztrapnit před plnou čekárnou v ordinaci nebo ve frontě na pokladnu, až se mě některé z dětí zeptá, jak to či ono funguje. Třeba vysvětlit princip spalovacího motoru nedokážu, a až bude chtít M vysvětlit, co že se to pod tou kapotou během jízdy děje, patrně ztratí iluze a přestane si myslet, že tatínek je ten nejchytřejší a nejzdatnější sympaťák na celém světě a že měl vlastně kliku, že se narodil zrovna jemu.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.