Z buráků?! To ti nedovolím!

Z buráků?! To ti nedovolím!

Je veřejným tajemstvím, že s troubou jsem naposledy žila ještě na Hoře hovězí a to už pár pátků bude. Mám na mysli spotřebič,aby bylo jasno. O jiných dvojsmyslech odmítám polemizovat, protože můj pud sebezáchovy ještě trochu funguje.

Co jsme se od trouby odstěhovali, nastal útrum s pečením. Remoska je sice fajn, ale na pečení vánočního cukroví v ní nestačí ani moje fantazie. Až do loňského roku jsem to řešila objednávkou. Objednávku zprostředkovávala rok co rok Denisa. Protože bylo cukroví dobrý, časem se k objednavatelům připojily i přítelky z mé strany a přítelky jejich přítelek. Ve výsledku to vypadalo tak, že den před vánocemi převzala Denisa cukroví pro všechny, my jsme k ní přijeli a krabice pro ty, co jsem znala já, jsme půl dne rozváželi. Vloni, když jsme vezli poslední krabici, Lev reptal víc než obvykle a po předání se vyslovil zcela zřetelně. Řekl, že se na to může příště… asi víte co. A tak se stalo, že jsem letos žádné cukroví neobjednala.

Já bych se s tím byla bývala i smířila. Ale mám kamarádky a ty mě nenechaly. Jako první mě nahlodala Markéta. „Letos nebudeme mít cukroví,“ řekla jsem mezi řečí. Ani jsem nečekala, že ji to tak vyděsí. „Jako žádný?!“ zapochybovala. „No, jako žádný. Vůbec nic.“ přitakala jsem klidně. „To nemůžeš!“ vykřikla. „Můžu. Stejně to nikdo moc nejí. Já to nemám kde upéct a po vánocích určitě něco nafasujeme v Tcháňatově…“ obhajovala jsem se. „Ne! To nesmíš udělat. Vánoce se musí provonět! Bude ti scházet vánoční duch!“

Provonět? Hm. Vánoční duch? No tak jo, říkám si celá nahlodaná a volám Lence. Lenka má kamarádku Alenu, která začala pracovat v cukrárně, pečou tam tedy pochopitelně i poctivý vánoční cukroví a Lenka si tam nějaký to kilčo objednala. „Tak mi tam tak kilo jen tak na vánoční stůl vyber,“ požádala jsem Lenku. „No tak jo, ještě zavolám, co mají,“ souhlasila.

Chvíli po tomto rozhovoru zazvonil telefon. „Nemám čas, nestíhám, peču ti perníčky na provonění vánoc, ale neumím to zdobit, jsou strašně hnusný, tak ti ty tvoje přivezu nenazdobený a ty si je pokaz sama,“ vychrlila Markéta a zavěsila. Ani si nestihla pořádně poslechnout, že je nejhodnější na světě.

Druhý den volala Lenka. Co prý mi tam mají namíchat. „Hlavně rohlíčky,“ povídám. „Ale jim došly vlašáky a dělají je už jen z buráků,“ varovala mě Lenka. „No a?“ „Z buráků jsou hnusný!“ zařvala zhnuseně. „Aha… no… to se nedá nic dělat. Snad až tak hnusný nebudou. Když už máme mít cukroví, tak tam rohlíčky být musí. To je nejhlavnější cukroví,“ vnucuju se. „Ale z buráků?! Ty chceš vážně rohlíčky z buráků?! To ti nedovolím!“

„Mno… ale… já… chci nějaký rohlíčky…“ namítla jsem nesměle. „Rohlíčky z buráků ti prostě neobjednám. Přijedeš si je upéct  k nám!“ „K vám? No… když… tak teda jo… zkusím najít nějakej recept… ale nemám ani ořechy…“ Kdo by řekl, že mě vanilkový rohlíčky přinutí koktat a péct? Lenka do telefonu vzdychla: „Víš co? Přivez jenom máslo, to nemám. A vanilkovej cukr. V pátek pečeš!“

A tak nějak se tedy přihodilo, že i letos budeme mít vánoční cukroví. Všichni ho budeme chodit užírat, bude nás pálit žáha a budeme naštvaní, že nakyneme. Ale nebudeme moct přestat, protože to přece k vánocům patří. A nejlepší na tom není, že bude byt vonět vanilkou a perníkovým kořením, nejlepší na tom je, že mám kamarádky, který se postarají, abych některý věci nevzdala. A to se zdaleka netýká jen cukroví…

To je taky důvod, proč je dnešní sloupek kratší než obvykle. Je totiž čtvrtek večer a já si jdu uplácat těsto. Zítra mám u Lenky pečící dopoledne a chci tam dorazit předpřipravená :O)

Tak krásný týden a nezmrzněte!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *