Vteřiny

Vteřiny

Jako lusknutí prsty, jako nádech, jako otočení stránky, jako mrknutí oka. Oka mžik. Okamžik. Chcete-li. Vteřinová záležitost. Vteřina, co mění osudy. Ostatně myslím, že všechny opravdu podstatné události mají počátek v malých nenápadných vteřinách.

Vteřina překvapení

Prázdninové ráno. Slovensko se začíná probouzet, silnice zeje prázdnotou. Svítá jen pozvolna, protože obloha je plná těžkých nacucaných mraků. Netrvá dlouho a první kapky dopadnou na ještě neprohřátou asfaltovou plochu pod koly červeného auta. Unavený řidič se protáhne, pootevře okýnko a nasává vlhkou svěžest vzduchu. Nikde nikdo.

„Jako byl sem unavené, tři noci sem skoro nespal, ráno sem hned spěchal dom,“ řekne později, „ale ani se mně nechtělo spat. Fakt. Však to člověk cítí, když se mu chce spat, ne? Že se ti zavírají oči. Ne?! Tak si je takhle promneš…“ Názorná ukázka promnutí očí přeruší monolog, co vzápětí pokračuje slovy: „A jedeš dál. Ne?!“

Někdy ne.

Někdy přichází spánek ve vteřině. V té vteřině, co mění osudy.

Z veterinární ordinace vybíhá chlápek. Nevěří svým očím. Auto, co zaparkoval u domu, má přídavek. Pomačkanou červenou hroudu, co se mu vloudila do kufru. Vteřina nevěřícnosti a výbuch vzteku: „Ty kokot jeden zjebaný! Ja ťa zabijem!“ Svítá nějak rychleji. Veterinář běží k autu a těžko říct co se mu právě honí hlavou. O dva dny později měl odjet tím samým autem na dovolenou. S tím autem, co se ve vteřině změnilo v pomačkanou hračku, která nedojede ani do servisu.

V červeném autě se probírá muž. S překvapením zjišťuje, že leží hrudníkem na volantu a plive krev. Když o tom mluví, chytá se při nádechu za prsa. Tyhle vteřiny prostě bolí. „Nevím, co se stalo. Asi ten mikrospánek… nebo co. Jedu, jedu a najednou ta rána a bolest…“

Než přijela policie, vybelhal se muž z červeného auta na chodník, kam se svalil a snažil se popadnout dech. A taky pochopit, kam se poděly ty vteřiny, co si nepamatuje. Sanitku odmítnul, prý se nechá ošetřit až doma.

Hodinu po této události mi zazvonil telefon. Když mi naposledy někdo volal takhle brzo ráno, umřel děda. Na malé obrazovce iPhonu svítila nepovedená fotka mé rodičky. Stáhne se vám žaludek, ať chcete nebo nechcete. Některý vteřiny člověk nemá šanci ovlivnit.

„Mami?“ řekla jsem odhodlaně do telefonu.

„Taťka na Slovensku boural.“ řekla ona.

Verdikt – pohmožděná žebra a utržený sval na stehnu levé nohy. Na nohu se přišlo až o den později, když už se na ni marod nemohl bolestí ani postavit. Proč? Protože když se dostavíte do úrazové nemocnice s tím, že jste měli autonehodu, vyšetří vám pouze to, nač si nejvíc stěžujete. Není to k popukání? Jak to asi řeší s lidmi v bezvědomí…

Takže to byla vteřina překvapení, co odstartovala a poznamenala uplynulý týden. V jejím jménu se pak událo mnoho dalších věcí, ale o těch psát nebudu, protože to nebyl moc fajn týden. Jiní členové rodiny si ale naštěstí užili i cos hezkého.

Vteřina štěstí

U fotbalové haly, kde se měl konat koncert Redhotů… Mladší se Lvem přijeli dostatečně brzy na to, aby v druhorozené sílila nervozita snoubená s těšením a přerůstala téměř do exploze vzrušení. Informace, kde vůbec bude usazena, byla ještě stále obestřena tajemstvím. Hlavní vchod byl již obklíčen hordou euforických koncertuchtivých fanoušků, otec ji však stále směroval někam jinam, z čehož byla Mladší dosti nesvá. Snad v tu chvíli zapochybovala i o tom, že je otec schopen se v prostoru správně orientovat a v dobré víře jej upozornila na to, že jdou jaksi špatným směrem.

„Tak já ti něco prozradím!“ uvolil se tatínek slavnostně.

Mladší ani nedýchala a tázavě k němu obrátila hlavu.

„My na ten koncert nejdeme!“ pronesl ten, jehož geny jí kolují v krvi.

To byla ta vteřina, co mění těšení na zklamání.

„Kecáš?!“ vyhrkla holčička a dost možná se blížila vteřina, kdy se rozpláče.

Rozšafný otec se rozesmál, bodře dívku pobídnul k chůzi a ukázal na jiný vchod. Nikdo se tam netlačil a vstupenky přebírali chlápci v kravatách. A na tomto místě jí Lev prozradil utajenou část jejího narozeninového dárku. „Já jsem VIP?“ nevěřila Mladší a okouzleně vstoupila  do prostor, kde na ni čekaly vteřiny neskutečných dojmů. „To byly nejkrásnější narozeniny! Nejlepší dárek!“ jásá ještě pět dní po koncertu. A fakt si ho užila. Ječela a zpívala (však taky čtrnáct dní předem pilovala u internetu texty :O) a skákala a tančila a plakala u nejoblíbenější písničky a dala do toho všeho, takže byla zničená, ochraptěná a pískalo jí v uších ještě druhý den. Ale hlavně byla šťastná. Několik hodin poskládaných z vln šťastných vteřin. „To si snad bude pamatovat do konce života…“ zauvažoval Lev s nadějí a úsměvem. Takovým tím úsměvem, co se vám vyloudí na tváři, když si uvědomíte, že díky vám byl někdo šťastný. A ta vteřina uvědomění si je taky fajn.

Vteřina Lvího nápadu

Lev má velmi kladný vztah k jídlu. Tedy k jeho konzumaci nikoli přípravě. Rád se však dívá na to, jak jej připravují odborníci na televizních obrazovkách a zvláště pak je jeho velkým favoritem italský Emanuelo Ridi. Tuhle si na netu pouštěl díl, kde vařil chobotnici a velmi se mu to líbilo, ačkoli chobotnice sama o sobě v něm přílišné chutě neprobudila.

Nicméně se pod Emanuelovým vlivem zamyslel a povídá: „Asi začnu vařit!“

„Začni!“ podpořila jsem jej okamžitě a bez váhání a ni jsem si nedala čas, abych si vychutnala vteřinu zaskočení.

„No já jsem si říkal, že by mě bavilo vařit podle nějakých zajímavých receptů!“ pokračoval můj drahý muž.

„Vař! Já ti bránit nebudu!“ podporovala jsem jej nadšeně, jak jen to šlo, ačkoli jsem již tušila, že to bude mít rozuzlení, co mě až tak moc nenadchne.

A taky že jo, páč Lev své kulinářské sny shrnul do odzbrojujícího závěru: „No já jsem si říkal, že bych ti jako vždycky nějakej zajímavej recept našel a ty bys ho uvařila! Ha!“

A to je vše, jdu vařit oběd…

Jo a dobré našlápnutí do školního roku všem, kteří to potřebují. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *