Vánoce

„Pro mě byly Vánoce sváteční už tím, že se zatopilo v obýváku,“ vzpomínal tcháník. „Nám maminka udělala takovou čokoládu s oříškama. Na plechu. A my jsme se jí se ségrou přejedly. Vždycky. Pak jsem se pokaždý poblila,“ zasnila se tchýňka. „Já jsem se jednou poblil z lineckýho,“ ozval se Lev dojatě…

U nás proběhly Vánoce standardně. Nikdo nezvracel. Mladší byla vystresovaná jako obvykle. Starší řekla, že je nespokojena s atmosférou, neboť sníh za okny i u nás na kopci roztál, bytem nezní koledy a otec opakovaně zakázal zapálit svíčky na adventním věnci, neboť bychom, zcela jistě!, vyhořeli. „Tak si nějakou svíčku zapal,“ podvolil se Lev krátce předtím, než jsme usedli ke slavnostní tabuli. Starší zajásala. Ukradla svíčku ze svícnu v předsíni. Svíčka byla žlutá a plnila v nové předsíni ryze dekorativní funkci jsa zasazena do černého svícnu proti červené stěně. Prvorozená umístila lup do hezkého bordového svícnu a dala jej doprostřed našeho kulatého jídelního stolu. Hořící svícen obklopily talíře s řízky, vinnými klobásami a bramborovým salátem. Kromě talířů přibyly na stole ještě skleničky na vysokých stopkách. Třikrát víno, jednou dětské šampaňské.

„Já si fakt nevzpomínám, že bysme tu čočkovou polívku jedli někdy i večer!“ řekl Lev.

„Ne, večer jsme ji NIKDY neměli!“ přidala se další antimilovnice luštěnin alias Starší.

„Fakt to musím jíst?!“ zkoušela to Mladší a obratem dodala: „Už tak jsem dost nervosní z Ježíška, asi se po…“

„Mně to je jedno,“ rezignovala jsem a vyťukala na varné desce nulu. „Ale je to na vaši odpovědnost!“ varovala jsem rodinu.

„Na naši odpovědnost?!“ vyděsil se Lev, „A proč vlastně jíme tu čočkovou polívku?!“

„Abychom měli peníze! Ale jestli nechcete, tak já ji teda ohřívat nebudu. Ale jak říkám, je to na vaši odpovědnost!“

„Peníze?! Tak to ne! Neponechávejme nic náhodě!“ pravil Lev statečně.

Naťukala jsem na varné desce číslo šest. Lev pak rozdal do každého talíře hned dva šufánky (pro nemoraváky dvě naběračky) polévky. Tak uvidíme…

Jediný, kdo během večeře trochu ohořel od svíčky, byla Starší…

„Máš na to tři minuty,“ pobavil mne jako každý rok tou dobou choť a doprovázejíc se slibem: „Já ti to stopnu!“ zmizel s holčičkami v dětském pokoji prvorozené.

Narvat pod strom dárky mi trvalo poměrně delší dobu než tři minuty. Jedinou výhodou oproti minulým létům bylo, že jsem nemusela lozit po výšinách, tudíž jsem ani jednou nespadla. Dary jsem totiž chytře ukryla v obřích taškách na balkoně. Přesun byl tedy úspěšný. Nezdržovalo mě ani zapalování prskavek. To mi Lev zakázal už odpoledne, když mě viděl, jak se snažím podpálit prskavku u dědova hrobu.

A dál to znáte. Když jsme byli všichni v pokoji, zazvonil zvoneček. „Já nikam nejdu!“ zaječela Mladší a přikryla se peřinou.

Tak jsem musela být statečná, jít první a ujistit se, že Ježíšek už FAKT  odešel.

A pak to bylo! Pak už se to jen vrhalo pod náš strom a ječelo to nadšením, až se mi v jednu chvíli nahrnuly slzy do očí. Když byly dárky rozebrány, nabídla jsem holčičkám, že jim udělám pěknou společnou fotografii. Nadšeně souhlasily. Vzniklo několik vskutku dojemných snímků. Na pár z nich leží Mladší pod stromem maje na sobě červenou mašli. Starší na ni ukazuje a tváří se smutně. Na dalších má mašli Starší, sedí u stromu, Mladší na ni ukazuje a tváří se… strašně smutně. Na zbylých fotografiích střídavě jedna druhou škrtí. Na té poslední se políbily. „No, vidíte! To je krásná fotka!“ jásala jsem. „Jo, mám opar,“ reagovala Starší suše.

Otočila jsem se na Lva: „Tak vyfotím tebe. Tvař se, že mě máš jako rád!“

To, co vzniklo, nedokážu popsat, ale je to strašidelný.

První Vánoce v novým bytě byly prostě zase fajn. Teď jsme v Tcháňatově, sloupek píšu na cizím počítači a v patře pode mnou hlaholí čtyři děti, neboť kromě nás je tu i Švagrovka s Kajojínkou a dvouletým Márou, kterýho jsme naposled viděli, když mu bylo jen pár měsíců. Takže se loučím, bo jdeme se Švagrovkou oslavit do hospody, že jsme se po letech sešli. :O)

Hezké slavení i vám a na počtenou v novém roce. :O)

Vaše teta Fily