kdy ještě nejsem „starší“, jsme si užily s bacily. Ale proti jiné větvi rodiny jsme úplní žabaři. Velikonoce u tcháňat nás uchránily od střevní chřipky, kterou si u našich předali opravdu všichni. Domácí i hosté. Zlatý naše kašláníčko…
Fakt se nakazili všichni a poctivě si to předávali den po dni. Posledním, kdo podlehl, byl náš svérázný děda. Průběh jeho jednodenního posedávání na záchodě zhodnotila jeho žena, moje rodička, takto: „… no chlap… všechno má určitě stokrát horší než já… prý ho bolí i vlasy na hlavě…“
Bohužel střevní viróze podlehnutý rodič nedisciplinovaně usoudil, že dopis na úřad, co jsem pro něj z dobré vůle sesmolila a vytiskla, potřebuje zrovna teď hned… „Hele, ať k nám s tou virózou neleze!“ řekla jsem bez obalu, bázně ba i hany rodičce. Abych přece jen nevypadala jako nevděčná a necitlivá dcera, dodala jsem: „Mladší jede v pondělí na školu v přírodě, teď je oslabená z té normální virózy, co má a já bych byla ráda, kdyby se dala dohromady a ne si k tomu ještě přidala průjmy a zvracení.“ Rodička přetlumočila muži můj požadavek. Jen citově zabarvené a spontánně vyhrknuté slovo „neleze“ kulantně zaměnila za „nemáš tam chodit“.
V pozadí sluchátka to začalo hudrovat, načež si otec vybojoval právo také telefonovat. Uraženě pravil, že počká v autě před domem a sroluje okénko jen na takovou škvírku, aby se jí protáhl list papíru. „Abyste se neposrali,“ řekl nakonec dotčeně a chvatně ukončil hovor, neboť potřeboval na záchod. Náhodou. Jinak byl dle svých slov absolutně fit. „Promiň, ale to bysme se tentokrát možná i posrali…“
Posledním slovem jsem bezvýhradně nadchla Mladší. Celá se rozzářila a zajásala: „Jéééé, ty mluvíš sprostě? Vidíš?! A mně to zakazuješ. A já, chudák, musím místo haj… říkat haj-ný!“ Politovala jsem to nebohé dítě a na usmířenou mu nabídla kapky proti kašli. Sobě jsem nabídla antibiotika.
To, že nemusí do školy, si druhorozená vyloženě užívala. Však už také byla celá nervés, když si uvědomila, že byla nemocná naposledy v prosinci. Nikterak ji neuchlácholil ani fakt, že byla nemocná CELÝ měsíc prosinec. Pozitivní na tom je, že konečně našla knihu, která by ji bavila a začala dobrovolně číst! Už jsem ani nedoufala. Antipozitivní je, že čte tajně po večerech a svítí si u toho budíkem. V lepším případě jde pod průhlednou záminkou na záchod. Po té, co přečetla Mikulášovy patálie, naznala, že po humorné literatuře nutně potřebuje nějakou záhadnou literaturu a poprvé v životě projevila zájem o to, jít do knihkupectví. Zde si po dlouhé a důkladné úvaze zvolila dětskou detektivku s lupou a začetla se do ní už v tramvaji. Zdá se, že mé geny v ní s těmi Lvími bojují ze všech sil. :O)
V pondělí tedy odjíždí trpaslíková poprvé ve svém životě mimo domov s bandou vrstevníků, jichž je několikanásobně více než těch, co je budou hlídat. Moje instrukce stran chování a bezpečností jsou vždy odpálkovány zdviženým obočím a dotazem: „Mami, copak jsem blbá?“ nebo taky: „Mami, vypadám snad jako debil?“ Zatím se zdá, že nervozita postihla spíš mě než ji a já doufám, že to tak zůstane a že si tu výpravu Mladší užije. (A že bez úhony přežije… Ano, ještě pořád mám pocit, že se o mý děti nikdo nepostará tak dobře jako já… A vzhledem k tomu, že mám ten pocit i u Starší, nejspíš je to na doživotí… Ale fakt se krotím, nikomu to neříkám, takže psssst…)
Mě tedy čeká týden, kdy budu bez Mladší (což si fakt neumím představit) a kdy budu „starší“ (to si už představit umím). Tak si přeju, aby se děly jen samý dobrý věci, přestalo pršet, teploměr šplhal nahoru a slunce svítilo jako šílený. Doufám, že proti tomu přání nic nemáte. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment