A je to tady. První srdceryvná etuda na téma „Nemám co na sebe!!!“ i s potřebným pláčem a přednáškou o tom, který trička do školy nosit NEBUDE (tudíž se nepočítají!) proložená osvětou o bezpodmínečné nutnosti ladění ponožek. Mladší už prostě definitivně stárne…
Stalo se ve čtvrtek ráno. Ukázalo se, že barevné detaily jsou až tak důležité, že je lepší zvolit bílou kotníčkovou ponožku s úplně prodřeným chodidlem. Snažila jsem se probojovat k vnitřnímu pochopení. „Vždyť tady máš plnej šuplík nových ponožek. Proč si nevezmeš tyhle?“ navrhla jsem smířlivě. „Ty se mi nehodí k tričku,“ vzlykla. „Ale jsou hnědý, takže se ti hodí ke kalhotám.“ „Ponožky MUSÍ ladit s tričkem!“ rozplakala se. „Aha… a proč si nevezmeš třeba tyhle bílý podkolenky místo těch prodřených kotníčkových, který už měly být vyhozený a navíc ti v kozačkách sklouznou a sedřeš si patu?“ „Na těch podkolenkách není ten růžovej proužéééék!!! Já nemám co na sebéééé!!!“
Kdybych byla chlap, asi bych jí otřískala obsah skříně a komody o vlasatou hlávku. Jelikož jsem ženská, chápavě jsem rezignovala a nechala ji jít do školy v prodřených kotníčkových ponožkách. V kozačkách se shrnuly. Odřela si patu. Ale poprvé v životě si na to nepostěžovala. Jak říkám, stárne…
Při pletení copánků už neječí na celej byt to svoje uražený „Auuu!!!“, když ji zatahám za vlasy. Počítá s tím, že krása si žádá oběti. „Jak ti to vždycky říkala babička?“ vzpomene si jen. „Parádo, trp,“ napovídám a vybavuju si svoji babičku. Pak si vybavím ještě svoje první boty na podpatku, puchýře, do krve odřený paty, pulsující ucho (po té, co mi do něj Markéta udělala další dvě dírky jehlou, kterou jsem používala na tkaní. Samozřejmě, že jsme ji dezinfikovaly. Nad sirkou. Ohořel mi nehet.), druhý ucho se strupem (po té, co mi do něj Markéta tou samou jehlou, kterou už jsme nenahřívaly, jelikož jsem se odmítla vzdát všech dlouhých nehtů, vyrobila další jednu dírku…), vyrážku na lýtkách po prvním depilování „opilkou“, pořezaný holeně po prvním holení žiletkou, vytlačenej pruh kolem pasu od o číslo menších džín, který mě dělaly TAK štíhlou, exém na hrudníku od šperku, co jsem si vlastnoručně vyrobila z měděnýho drátu, kterej jsem nadšeně uzmula taťkovi z krabice s nářadím a hnisající ušní dírky od téhož, zánět očních spojivek od domácího opalování se (ten přístroj byl fakt dost starej a nikdo mi neřekl, že si mám vzít brýle. Opravdu.), několik vypadených řas v kleštičkách na řasy (používala jsem je celej gympl a skoro vždycky jsem si skřípla víčko. Ale, pokud nepršelo, vypadala jsem jako mrkací panenka s kilometr dlouhýma řasama…), zánět ledvin (jak jinak se v zimě dají stavět nohy na odiv než v krátký sukýnce?!)…
Vybavila jsem si strašně moc věcí a s potěšením musím konstatovat, že si už pro „krásu“ tolik neubližuju. Jednak proto, že už toho hodně umím a druhak proto, že jsou mi už některý věci úplně ukradený. Ale vím, že tohle poznání je jedno z těch na dcery nepřenositelných mouder. A že je někdy fakt životně důležitý, aby všechno ladilo a bylo přesně tak, jak si dívka usmyslí, i kdyby u toho měla chcípnout.
Do soukromého vzpomínání mi skočila Starší s dotazem: „Myslíš, že bych už mohla jít ráno v converskách?“ „V těch plátěných?! Ty ses zbláznila?“ řekla jsem jen tak pro formu, neboť vím, že je možno i proplakat noc, aby jedna prokázala, jak je pro ni bytostně důležitý, aby hned, jak slezla většina sněhu, mohla vyrazit v plátěných kotníčkových keckách. Starší však stárne taky. S klidem odvětila: „Aha. No tak ne.“ To mě tak trochu uklidnilo. Hádat se o módu s dvěma holkama bych nemusela přežít v úplným psychickým zdraví. Člověk se však nemá radovati předčasně. Starší se vynořila z koupelny: „Hele, mami, že mi ten kroužek ve rtu strašně sluší?!“
Naštěstí byl falešnej.
Tak ať vám to v tom jarním týdnu všechno pěkně ladí. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment