Poslední listopadový týden jsem zahájila odložením paní trpaslíkové ve škole, jelikož toho dne šla jejich třída do planetária, kde pidistudentka nemohla chybět navzdory tomu, že opět kašlala jak starej tuberák a z nosu jí teklo dvě básně. Hororový básně. Tím pádem po zbytek týdne prskala bacily doma, což okomentovala ironickým: „No, výborně, to je pro mě typický stejně jako to, že s náma taťka nikdy není na Mikuláše, vsadím se, že si ten den hraje někde na čerta!“ Měla jsem dost práce s tím, abych ji dohonila a přes její odpor jí namazala rozpraskaný rty, odřenej nos a bradu, takže jsem na to ani nereagovala. Teď nevím, jestli z toho nevyvodila nějakej můj souhlas či co…
Poslední listopadový týden jsem zahájila i tím, že jsem krátce po osmé hodině ranní zapadla v centru do jednoho fotolabu, kde jsem řekla: „Dobrý den, já bych potřebovala fotku na občanku.“ Nutno dodati, že onoho rána jsem vstala s napuchlým horním víčkem, ježto se původně jevilo jako po náletu komářího komanda, i když v průběhu týdne vyvstala v mé mysli myšlenka, že jest to cos mezi exémem a oparem. Kde jsem k této nádheře přišla, netuším, pro focení na doklad mi to však připadalo velmi vkusné, neotřelé a takové originální. Protože však, jak jest známo, mám nový účes s ofinou, zbaběle jsem si ji před odchodem z domu nahrnula do čela a zafixovala lakem, co se mnou bydlí už nejméně dva roky, neb ho používám zřídka.
Po mé žádosti se za foťákem na obřím stativu vynořil postarší pán, usmál se a ustaraně pravil: „Já jsem tu jen na záskok! Představte si, že mi ráno volala dcera, že je nemocná a mám jít místo ní do práce! Tak jsem tady.“ Vypadal u toho kapku odevzdaně a taky trošičku jako někdo, kdo potřebuje podpořit. „Snad to zvládneme,“ pronesla jsem povzbudivě.
„Tu hlavu trochu nakloňte… tak… ještě trochu… Já bych si ten zip u krku trochu rozepnul, ať je vám ten krk vidět… tak… Dejte si ty vlasy trochu z čela, oni ti pitomci potřebují vidět každýmu do očí…“
Tak se nakláním, kroutím a rozepínám na kulaté židličce bez opěradla, když v tom se náhle ozve cvak. Zmateně koukám na fotografa, on zmateně kouká na svoje dílo na obrazovce a poté zhnusen svým vlastním výkonem, spontánně zvolá: „No fuj!“
Tím mě totálně odrovnal na dobrých pět minut, protože jsem se nemohla přestat smát, kterýmžto pádem on nemohl fotit, neboť, jak všichni víme, úřední šiml si nepřeje, abychom se na fotkách zubili. „To mi nemůžete dělat, tohle,“ vyrážela jsem ze sebe a smíchy mi slzely oči. „Já jsem to vlastně udělal schválně,“ blafoval ten potměšilý mužík, „On je tady každej tak strnulej, když řeknu, že už fotím. Tak abyste se uvolnila!“ Když mi ukázal snímek, na kterým jsem „uvolněná“ = připomínám chovance ústavu pro mentálně postižené, tak to už mi smíchy málem zaskočilo.
Na další mačkání spouště mě už naštěstí upozornil, takže výsledný snímek, který bude zdobit moji novou občanku, bychom mohli pracovně nazvat „Rozchocholená Tarzanova družka po napadení moskytem“. Ano, jsem tam trochu nakřivo a vlasy mi trčí do všech stran. Pan fotograf byl však s výběrem spokojen, neboť jej zhodnotil takto: „Ten si vyberte! Ten vás, myslím, nejlíp vystihuje a je tady vidět, jak máte pěkný vlasy!“
Z mého pohledu to bylo super zahájení posledního listopadovýho týdne, protože mi zajistilo dobrou náladu na celej den a to se teda nestává jen tak snadno. Pro jistotu jsem si to pojistila ještě návštěvou advokátky, ke který jsem se snažila prodrat přes dvoje zamčený dveře. „Vy se tady tak strašně moc zamykáte?“ divila jsem se, když jsem koncipientce předávala listiny. Smutně pokývala hlavou, a jako kdyby se právě ocitala v kanceláři uprostřed přestřelkové zóny a ne v centru města, řekla: „Jo! My už se tady radši zamykáme! Pro jistotu!“ A její kolegyně, co si zrovna sundávala kabát, se po ní překvapeně otočila a konsternovaně vyhrkla: „My se zamykáme?!“
Tak ať se vám ten první prosincový týden podaří prožít s úsměvem a buďte hodní! Víte přece, že v pátek přijde Mikuláš! ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment