Energie

Energie

Prý jsou kolem nás nějaký špatný energie. Či co. Říkala to Denisa. Denise to říkala paní, která se vyzná v těch věcech, co jsou údajně mezi nebem a zemí.

Já se v tom moc nevyznám. V těch věcech mezi nebem a zemí. Nevím, jestli jsou kolem nás špatný energie. Jen vím, že spousta lidí je v poslední době popudlivých a protivných až hrůza. Lze to svádět na imaginární nebohé energie, co se nemůžou bránit? Jenže člověk vždycky hledá, nač by svedl něco, co na něj nevrhá nejlepší světlo. Nikdo neřekne – jsem nesnášenlivej sobeckej blb, proto se chovám jako pako. Svést to na energie zní mnohem líp…

Těžko říct. Paní, která se vyzná v těch věcech, co jsou údajně mezi nebem a zemí (no, to je sakra dlouhý indiánský jméno), taky říkala, že to máme všichni vydržet, že ty špatný energie tu budou jen do konce roku. Pak prý bude líp. No kéž by, řeknu vám.

Mně totiž špatný energie vůbec nedělají dobře. Tím se samozřejmě necítím nijak výjimečná. Je mi známo, že průměrně intelektuálně zdatní jedinci dobrovolně špatné energie nevyhledávají, aby se v nich pak radostně rochnili. Jen mi přijde, že jsou lidé, kteří to zvládají mnohem snadněji než já. Ale já mám vůči špatným energiím nějakou sníženou imunitu nebo co. Jakmile je kolem sebe někdo šíří, okamžitě se mi vetřou pod kůži. Pokouším se je ignorovat, ale nedají si (mi) pokoj, dokud se jimi nezačnu zabývat a snovat plány s dobrým koncem.

Možná proto jsem tak moc ráda, za každou dobrou energii, která se o mě jen otře. Tuhle jsem šla strašně naštvaná nakoupit do potravin. Tlačím si vozík a v duchu si přehrávám dva poslední telefonáty s někým, kdo dokáže protlačit přes telefon tolik špatné energie, že by mohla způsobit přírodní katastrofu. Jsem naštvaná, protože jsem na druhou stranu poslala asi veškerou svoji pozitivní energii a ještě si vybrala kouzlo na příštích sto let. Vyždímaná. Přesně tak si připadám. A ještě budu muset dotáhnout domů asi dvacet kilo nákupu a udělat milion drobných neviditelných úkonů, který nikdo nevidí a neocení. Na prd, totálně na prd to je. Jo, přesně tohle si odříkávám v hlavě, otrávená jak jabko pro Sněhurku.

Pak se stane taková obyčejná věc. Fakt úplně docela obyčejná. Nečekejte žádnou bombu, nic filosofickýho, nic nadpozemskýho, nic mezi nebem a zemí. Vyjíždím s vozíkem z uličky, z uličky rovnoběžné vyjíždí s vozíkem cizí pán. Najednou stojíme v kolmé uličce proti sobě a jeden z nás bude muset uhnout, aby se nezastavil supermarketový provoz. Vypadá zaskočeně. Ostatně, všimli jste si, že chlapi při nákupech potravin vypadají zaskočeně poměrně často? Tenhle vypadá tak moc zaskočeně, že je mi ho najednou líto. Náhle cítím, že ta lítost je větší než moje naštvání a s pousmáním couvnu, aby mohl zaskočený pán projet.

Tváří mu problesklo překvapení a úleva. Usmál se na mě a řekl: „Děkuju!“  Uvědomila jsem si, že jsem už hrozně dlouho upřímný děkuju neslyšela. Hrozně mě překvapilo, jak to zní, když to někdo vysloví s vděkem. Vážně. Já vím, že to zní jako blbost nebo jako nepodstatná prkotina, ale fakticky v poslední době slýchám jen samá ironická děkuju. Tohle děkuju znělo úplně jinak. A změnilo mi den. Protože v něm bylo něco, co by možná paní, která se vyzná v těch věcech, co jsou údajně mezi nebem a zemí, mohla nazvat pozitivní energií.

Ano, dál platilo, že musím domů dotáhnout asi dvacet kilo všeličeho a udělat milion drobných neviditelných úkonů, ale už mi to nepřišlo tak na prd. Cestou k pokladně jsem si jen kladla otázku, co se to s námi lidmi sakra stalo, že nás je schopno vyvést z míry něco tak samozřejmýho, čím by poděkování mělo být.

Vlekouc domů nákup, rozhodla jsem se, že si znovunabytou dobrou energii toho dne už nenechám nikým vysát.

Když k nám domů později přišel pán skrzevá elektřinu, s kterým jsem podepisovala dodatek ke smlouvě, a jemu došly baterky v takové snímací věcičce, vypadal v tu chvíli bezradně. „Mám vám půjčit baterky?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy bylo zjevné, že neví co teď, pobaveně. „To byste byla strašně hodná!“ vyhrknul. Slavnostně jsem mu přinesla dvě tužkové baterie. Obřadně je převzal, provedl úkon a chtěl mi je poctivě vrátit. V euforii z vlastní velkorysosti jsem jej rozšafně vyzvala: „Jen si je nechte, beztak jste mi z nich už ubral nějakou energii!“ (Jo, byl to prostě den energií, co na to víc říct…) „To se mi ještě nestalo! Děkuju!“ vyhrknul. Bylo to druhé upřímné děkuju toho dne. Spolu s patnáctiprocentní slevou na energii elektrickou mě nakonec potěšilo – dá se to tak říci – dvojnásob. ;O)

O hodinu později dorazil mladík skrzevá televizi. Teda já jsem jen chtěla, aby nám ta společnost, co jí platíme, vyměnila ovladač, kterej se dal použít na ledasco jen ne na ovládání. Když jsem jim volala, řekli, že pošlou technika a jestli usoudí, že jsme ho rozflákali sami a já to jen svádím na únavu materiálu, tak si to teda pěkně zaplatíme. Tak jsem řekla, že pokud tak usoudí, pak si to zaplatíme, ať mi technika klidně pošlou, páč já se ho nebojím. Technik měl přijít mezi devátou a dvanáctou dopolední. V jedenáct volal, jestli by nevadilo, kdyby přišel ve dvě nebo nejlépe ve tři. Lev říkal, že nejsem asertivní a že mu to mám pěkně vytmavit. Já jsem se rozhodla, že budu hodná (nebo blbá, to se ukáže až odpoledne), a do telefonu odvětila: „Nevadí, přijďte klidně později.“

Technik – což, jak se ukázalo, bylo krytí pro mladíčka, co by mi mohl být synem – dorazil o půl třetí. Když viděl, že mu nenadávám, vyměnil mi nejen ovladač, ale i set top box. „Aha, to je ten samej ovladač,“ otáčela jsem jej v ruce a spontánně vyhrkla: „No, tak to se nám zase hned ulomí tady ta packa od krytu na baterky… On totiž ten ovladač není žádná pecka, co?“ „To není.“ přitakal kluk. „A když se ulomí? Můžu vám zavolat a chtít novej?“ „Mno… můžete, ale zaplatíte dvě stě padesát korun… Ale, a to nikomu neříkejte, když jim nahlásíte, že nefunguje vůbec, tak přijede technik a vymění vám ho zadarmo!“ „Jo?“ zapochybovala jsem. „To přijede technik, vyzkouší si ho, zjistí, že funguje a akorát si pomyslí, že jsem úplně blbá!“ nastínila jsem hochovi scénář. Mrknul na mě! A pak povídá: „Nepomyslí! Ten technik totiž budu já! Já jsem vám chtěl hrozně poděkovat za vstřícnost, že vám nevadilo, že přijdu tak pozdě!“ „Tak jo, tak já vám brnknu, až to zas urveme!“ slíbila jsem mu. To bylo třetí děkuju toho dne.

Pořád ještě nevím, jak je to s těma věcma mezi nebem a zemí a jak jsou na tom momentálně všechny ty energie, co nás mají obklopovat a ovlivňovat. Každopádně vím, že když nejste na lidi hnusní, dokážou na to někteří reagovat i tak, že na vás taky nejsou hnusní. Možná že to, co při tom vzniká, je fakt antišpatná energie. A ta je fajn. Takže jen houšť!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *