Neustále se přesvědčuju o relativitě vnímání našich existencí a prožitků. Nevím, čím to je, ale je to tak. Před nedávnem jsme seděli v jednom strašně příjemným baru. Byl sobotní večer, pomalu se smrákalo, vzduch venku voněl deštěm, květy rozkvetlých stromů, vlhkou omítkou a ještě něčím. Protože ten bar stojí ve čtvrti pod Horou Hovězí, voněl vzduch, jak už to tak na těchto místech často bývá, i vzpomínkami. Tentokrát umocněnými faktem, že ten, kdo tam s námi zrovna seděl, do těch horohovězích dob patřil. A ten někdo, říkejme mu pro dnešek Nejmenovaný, někdy uprostřed večera řekl: „Potřebuju zažít něco velkýho!“
V tom okamžiku se klidně mohl zastavit čas. Už po zbytek našich životů bychom mohli klidně sedět na barových židličkách a přemýšlet nad tou jedinou, pravou, výstižnou a vyčerpávající definicí velkých věcí. Nezastavil se. Nejmenovaný nespokojeně odmávnul rukou veškeré velké věci, co jsem z jeho života začala vytahovat na umělý světlo bodovek zapuštěných do dřevěné rampy nad našimi hlavami. S umíněností malýho kluka kroutil nesouhlasně hlavou. Ne, vážně, nic není dost velký, všechno je takový obyčejný, rozumíš, žádná velká moudrost, odkaz, co bych tady nechal pro příští generace, nějaký pořádný téma, něco, o čem by stálo za to napsat román! Lev obřadně řekl: „Fily by uměla napsat román i o tom, že šla pro chleba a určitě by v tom našla nějakou děsně velkou věc!“
Svým způsobem má pravdu. Nevím, zda by fakt, že jsem šla pro chleba, vydal na román. To fakt netvrdím. Mno… spíš ne. Asi bych se cestou musela ještě někde zastavit a možná i někoho potkat. Ale vím jistě, že si skoro pokaždý, když pro ten chleba jdu, všimnu něčeho, co je pro mě nějakým způsobem důležitý. A když si toho nevšimnu, tak si to domyslím. Možná je to tím, že je moje osobní definice velkých věcí strašně jednoduchá. Možná jsem jednoduchá já. Ale říkejme raději nenáročná, zní to líp. Jsem nenáročná na tak zvaný velký prožitky. Asi to je daný i tím, že nejsem moc hazardní týpek, o zvýšení adrenalinu se mi postará i ratlík na vedlejším chodníku, nemám přehnaný ambice a od jistý doby je pro mě velkou věcí už jen skutečnost, že jsem určitý události ve svým životě přežila v relativně obstojným duševním zdraví.
A ano, třeba dnes – dokázala bych hodiny psát o tom (vím – jestli by to někdo chtěl číst, je už druhá věc…), jak je skvělý, že mi poprvý v životě bují na balkoně truhlíky plný kytek, jak je okouzlující, když se na snítkách pažitky na okenním parapetu třpytí kapky deště, zrcadlí se v nich půlka sídliště a nabízí mi malou křehkou soukromou duhu, jak mi dnes s radostí na autobusové zastávce poděkovala paní, kterou jsem upozornila, že jí z kapsy vypadnul papírek s telefonním číslem a ona mi za takovou blbost vděčně řekla, že jsem zlatíčko a popřála mi dobrej den. A já si právě v tu chvíli vzpomněla ten sobotní večer s nejasnou definicí velkých věcí, protože ona vypadala, že ta blbost pro ni něco znamená a pro mě to tím pádem nabylo na důležitosti taky. Prostě velká věc. Tak nějak si myslím, že ty největší věci v našich životech jsou právě ty obyčejný všední okamžiky, protože bez nich by to nešlo.
Jednou z mých velkých věcí posledních dní je večerní rituál, co s Mladší máme. Zaleze si do svýho stanu nad horní postelí, já rozsvítím noční hvězdičku, ona se velebí v peřinách, natřásá si polštáře, rovná plyšáky a uplácává deku. Pak se vykutá, po kolenou přileze až k dřevěnýmu žebříku a skloní se ke mně tak, že jí vlasy padají až na úroveň spodní postele. Po puse se odplazí do svýho ďůlku a čeká, až řeknu: „Dobrou noc!“ „Dobrou noc,“ odpoví a večer co večer dodá: „Mám tě moc, moc, moc, moc ráda!“ To mi vždycky vyloudí úsměv na tváři a přiznám: „Já tebe taky a už spi, jo?“ Někdy to obměním a říkám: „Já mám tebe ještě víc moc, moc, moc, moc ráda!“ Spokojeně se usměje a já povím: „Hezky se vyspi!“ „Ty taky, ať se ti zdají hezké sny!“ popřeje mi spisovně, načež musím říct: „Tobě též!“ Slovo „též“ se jí strašně líbí („Je to skoro stejně srandovní, jako když říkáš silnici vozovka, mami!“), a tak se ďábelsky rozchechtá. Přivírám dveře dětskýho pokoje, kde to duní smíchem a říkám si, že tenhle zvuk nesmím nikdy zapomenout. Občas si mě ve chvíli přivírání vyčíhne Starší a sehrajeme si spolu ten večerní rituál ještě jednou. Já vím, není to nic, co by zachránilo lidský životy, není v tom zásadní odpověď na otázky, co by lidstvo někam posunula, není v tom žádná veliká moudrost, ani odkaz pro příští generace. Snad jen kromě toho, že na každým dni by si měl člověk zkusit najít něco, co mu udělá radost.
Jsem, jaká jsem a asi tím pádem nikdy nic opravdu obrdůležitěvelkýho nezažiju. Neumím to vysvětlit, ale nijak zvlášť mě to netrápí. A možná už taky vím proč. Řekla mi to před pár dny trpaslíková na nádvoří hradu Špilberk. Právě jsem prodělávala nějakou fajn virózu, která mi obohatila život o afty na celém horním patře, tudíž mi v dutině ústní vadil i můj vlastní jazyk. Něco pozřít bylo několik dní na hranici sebevraždy a proti mé vůli mě rozplakal i přímý kontakt s dětskou přesnídávkou. V tom k nám vítr zavál česnekovou vůni a kousek za ní šla paní, co s chutí odkusovala z bramboráku. Aftové patro zaslintalo, hladový žaludek poslal mozku signál a ten způsobil, že jsem vyhrkla: „Jé! Bramborák! Ten by mohl být měkkej, ten bych třeba mohla!“ Mladší mě pohladila po ruce, usmála se a slavnostně konstatovala: „Mami, v tobě je naděje!“
Třeba na tom něco bude. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment