Někdy se to tak semele, že přijde týden ztrát a nálezů, aniž by s tím jeden nějak zvlášť počítal nebo to snad plánoval. Kupříkladu mně se tento týden ztratil internet, Mladší bílá kšiltovka a kartička na oběd. Nejlíp na tom je Lenka, ztratila tři kila své váhy. Ta jediná taky nic nehledá a nechce nic zpátky…
Internet jsem nakonec našla. Uvědomila jsem si, že mé období, kdy jsem si myslela, že takřka vše, co nefunguje, stačí promazat, vystřídalo období restartu. Ano, takto já řeším opravy nefungujících přístrojů. Ne že bych tomu snad rozuměla (to asi ani nikoho nenapadlo…), ale podvědomě mám dojem, že když něčemu na chvíli odepřu zdroj života, zvetí se a zabojuje :O) Náhodou mám vcelku slušnou úspěšnost. Nutno přiznat, že se ani nezatěžuju tím, abych příslušenství mnou „opravovaných“ předmětů nazývala pravými jmény. Což je kapánek omezující ve chvíli, kdy zjistíte, že nestačí povytahovat a zase vrátit všelijaké drátky odněkud někam a potřebujete se poradit se zástupcem jakože odborné veřejnosti. Nabývám však dojmu, že tito zástupci jsou pravděpodobně školeni na komunikaci s jednoduššími formami technického života, jako jsem například já. A to opravdu oceňuji, že je někdo schopen rozluštit mé ženské kódy a pochopit, o čem hovořím v záplavách krabiček, šňůr, dírek a čudlíků. Tentokrát jsem ale nikomu nevolala, zkušeně jsem přeskládávala čudlíky do jiných dírek, ale navzdory mému očekávání se internet nehodlal navrátit. Zaměřila jsem se tedy na čudlíky u jiné krabičky. Doufám, že sledujete, jak jsem dobrá. Internet naběhl. Ale začala nám škytat televize. Řeknu vám rovnou, že uznání se v této domácnosti nedočkáte. Mladší vypadala dokonce rozrušeně, snad měla i drobné slzy v očích, když mě žádala: „Mami, prosím, už to neopravuj!“ Opravila…
To by byl tedy jeden nález. Kartička na oběd se i s čepicí našla hned druhý den po ztrátě. Kartička se jeví jako obzvlášť houževnatá, protože ji má Mladší už od první třídy. Jako jediná ze třídy! Ostatní mají v pořadí už několikátou náhradnici. Naše kartička i její majitelka mají tudíž můj respekt :O) Původně bílá kšiltovka byla trochu ušmudlaná a upadl z ní tyrkysový knoflík, který ovšem trpaslíková našla též. Čepici i s knoflíkem položila v kuchyni na barový pult v očekávání, že ji druhý den najde v perfektním stavu tamtéž. Po dvou dnech, během kterých nešla kšiltovka vůbec do sebe, nevrátila si knoflík na místo, ani neodkráčela do koupelny a nevyprala se, ztratila Mladší s čepicí trpělivost a rozhodla se učinit jistá opatření. Večer jsem zjistila jaká. Přečetla jsem si to na knoflíku. Stálo tam napsáno (inkoustovým perem): Přišij mě! Díky! Musím uznat, že Mladší má opravdu úhledné a drobné písmo…
Jsou i nálezy, o které nestojíte. Řetězec nálezů, o něž jsme stáli, nejspíš spustil nějakou nálezovou lavinu a nebyl k zastavení. Nejhorším nálezem tohoto týdne pro mne bylo, že můj biootec, kterého jsem dobrých čtrnáct let neviděla, našel mé telefonní číslo a jako vždy občerstven alkoholem mne poctil svým telefonátem. Je svým způsobem až obdivuhodné, že jsou jedinci, kteří se ke svým příbuzným chovají jako hovada na entou a ještě mají pocit, že někde najdou pochopení a podporu. Můj téměř šedesátiletý biootec je jediným dítětem své matky. Chová se k ní jako prase, vyštval ji z příbytku, kam se s přehledem nastěhoval a teď, když ji dohnal ke konzumaci antidepresiv a rozhodnutí, že bude vyděděn, podniká kroky k tomu, aby zpochybnil její svéprávnost a obral ji absolutně o všechno. Jestli se za něco ve svém životě stydím, pak je to skutečnost, že mi v žilách koluje i jeho krev. Nechápu, jak muž v tomto věku může přiživovat své křivdy z dětství a pěstovat v sobě tak absolutní necitelnost vůči ženě, která mu dala život. Možná opravdu nebyla dokonalá matka, ale z toho, co vím já za dobu, co jsem na světě, můžu s určitostí tvrdit, že mu byla stonásobně lepším rodičem, než byl svým dětem on a zaslouží si odpuštění, i když nebyla všeobjímající a nedělala mu svačinky. Tak to vidím já. Už proto, že já jsem mu odpustila. Odpustila jsem mu těch společných šest let bytí, který mám spojený jen s alkoholovými výpary a mlácením. Odpustila jsem mu, že opustil svoji těhotnou ženu, která čekala trojčata a nechal ji samotnou se čtyřmi dětmi, o které od toho okamžiku neprojevil sebemenší zájem. Nejenže jsem mu odpustila, ve skutečnosti jsem mu paradoxně vděčná, protože nám umožnil vytvořit rodinu s obětavým, hodným a milujícím člověkem, kterého si můžeme vážit. A on to ví. Ví, že ho nechci ve svém životě. Přesto mi na kámošsko hlaholí do telefonu, pomlouvá babičku a dotčeně odráží moje poznámky, protože já přece netuším, jak měl to dětství krušný… „Nestydíš se?“ zeptala jsem se. „Tak tos mě teda nasrala!“ pravil. Pak se mě zeptal, kolik mi je vlastně let. Že prej budu už asi taky pěkně stará. No jo, vzorný otec…
Někdy ani nejde o nálezy. Spíš o to, že se vám připomene něco z minulosti, nač byste chtěli zapomenout. Ale bohužel je to v životě tak, že člověk před minulostí nikdy neuteče definitně. Možná si i myslíte, že se vám to podařilo, a pak jste najednou v situaci, kdy vás úplně zamrazí a žaludek se scvrkne na velikost vlašského ořechu. To jsem si uvědomila den po telefonátu, kdy mi někdo zazvonil u dveří. Stály tam dvě divný paní a chtěly mě seznámit s bohem. Ve vteřině jsem se vrátila o tři roky zpět, kdy byla odnož této postavy u nás probírána s takovou intenzitou, až nás to dovedlo na obdenní sezení u psychologa. Málem jsem paním pozvracela nohy. Tohle je vzpomínka, s kterou se nikdy nevyrovnám…
Ale měla jsem i pěkný nálezy. Cestou do školy jsem našla první letošní berušku. Seděla na listu trávy a byla pěkná. Našla jsem kosa koupajícího se v louži. Vypadal rozverně. Našla jsem dokonalý rifle, který zbožňuju. Našla jsem obchůdek, kde mají doplňky do domácnosti z Dánska a nejradši bych ho přestěhovala k sobě domů, protože tam nemají jednu jedinou ošklivou věc. Kromě cen. Ty mají teda ošklivý až hrůza. Takže si tam asi nikdy nic nekoupím, ale možná se tam budu chodit kochat, když mi bude smutno. A taky jsem našla ztracenou vůni. Když jsem přišla pro Mladší na Julinčinu oslavu narozenin, celý jejich dům voněl po čerstvě napečených buchtách. Byl to ten druh babičkovské vůně, co vás spojí s dětstvím a vy víte, že kdybyste žili v animovaným světě, ta vůně by se zhmotnila a kroužila patry činžáku jako mléčný pramínek, tančila na schodech, vklouzla by vám do nosu a vykouzlila na obličeji ten nejširší úsměv, jakého jste schopni.
Jo a Mladší našla rukavici, kterou ztratila v říjnu. :O)
Krásné nálezy vám všem!
Vaše teta Fily
Add Comment