Známky versus slova

Známky versus slova

Minulou sobotu byly holčičky poprvé večer samy doma, protože jsme šli s Necelebritovic do přilehlého restaurantu na sklenku vína, něco žvance a kus řeči. „Ale budeš pořád volat?!“ zapřísahala mne Mladší při odchodu, když jsem jí znovu zopakovala, že kdyby něco, budu doma do dvou minut. „Jasně, budu!“ slíbila jsem slavnostně a slib dodržela. Trochu mě však rozladilo, že se ani jedné z holčiček často nedalo dovolat… Nebudu vás natahovat, užili jsme si to všichni. Po Mladší v naší posteli zůstaly nezpracovaný kuličky popcornu a kousky čokolády. Inu, vše si žádá své oběti.

Večerem byla nadšena. Prý máme chodit častěji. Byla jím TAK nadšena, že to zahrnula v pondělí ve škole do svého vyprávění na téma Co jste dělali o víkendu.

„Co jsi řekla?“ ptala jsem se s mírnými obavami. Přece jen by mi nebylo milé, kdyby druhorozená veškeré víkendové aktivity smrskla před paní učitelkou do sdělení, že rodiče šli večer do hospody… Mrkla na mě.

„Já jsem řekla, že jsme byli v sobotu na parníku, seděli jsme na horní palubě a pak jsme se procházeli a bylo to dobrý.“

„To je fajn,“ pochválila jsem ji.

„A pak jsem řekla, že mě večer hlídala sestra, protože rodiče šli… mami, já jsem řekla, že jste šli na večeři,“ mrkla na mě podruhé, jakože ví, že to zní lépe než do hospody.

„To jsi řekla správně,“ přikývla jsem.

„A paní učitelka řekla, že to bylo doma se sestrou určitě lepší, protože sestry víc dovolí než rodiče,“ dodala Mladší překvapeně.

„Fakt? A co ty na to?“

„Že má pravdu, že to bylo lepší. Nemusela jsem jít spát a Starší vždycky přišla od počítače a strašně na mě bafla, takže jsem se hrozně lekla. To bylo super!“

Tak tohle fakt nedělám, napadlo mě.

Kus řeči s Necelebritovic přinesl na pořad večera i otázku stran našeho základního školství. Necelebritovic Áďa totiž, světě div se, jde po novém roce k zápisu! Pořád ještě jsem tu informaci nevstřebala. Každopádně i vzdor mým potížím se střebáváním faktů, že trpaslíci stárnou, půjde chlapeček příští září do první třídy. I vyvstala diskuse na téma hodnocení. Necelebritka je skálopevně přesvědčena a nutnosti známek. Myslí si, že slovní hodnocení není v pořádku a že v dětech nebuduje dostatečnou konkurenceschopnost, kterou budou zúročovat po celý zbytek života. Lev si myslí pravý opak. Co si myslí Necelebrita, nevím, ale většinou se přikláněl ke své ženě. Já jsem taky řekla, co si myslím, ale jistotu mi přinesl až tento týden…

Mám „naši“ školu ráda. Mladší je tam spokojená, nemá problém s přijímáním autorit a sociálních pravidel, která jsou na škole stanovena. K učení je dostatečně motivována a jejich třídní je přesně taková, jaká má třídní malých dětí být. Teď, když už spolu zahájili třetí rok, je na ní znát, že jsou tak trochu i její. Má je ráda a já mám za to ráda ji. Současně je spravedlivá a když je to potřeba, je přísná i zásadová. Není k dětem rozněžnělá a šišlavá a ony stejně cítí, že k nim chová náklonnost. Tohle všechno dohromady není tak úplně jednoduchá věc…

Na naší škole nemají děti do třetí třídy známky. Mají slovní hodnocení a místo známek smajlíky. Mladší většinou nosí smajlíky s hvězdičkama, takže mi známky nechybí. V první třídě jsem s tím měla problém. Když jsem přemýšlela nad tím, proč a v čem ten problém vnímám, zjistila jsem, že ho mám kvůli okolí. Kvůli tomu, že jsme všichni byli zvyklí na známky a tudíž se Mladší pořád někdo ptal, jestli má ty jedničky a co bylo na vysvědčení a tak dále. Kvůli ní jsem si přála, aby místo smajlíků s hvězdičkama měla jedničky s hvězdičkama a nemusela poslouchat to udivený: „Vy nemáte známky?! Co je to za školu?!“ a nemusela si připadat jako retarda. Taky mi to bylo líto, když jsem držela v ruce její první vysvědčení. Myslím, že to kouzlo z první veliké jedničky přes celou stránku má pro děti něco do sebe. Já si na tu svoji jedničku napsanou perem přes všechny řádky pamatuju dodnes.

Ale není to právě o tom, že máme pořád tendence porovnávat? Dobu, nás s někým, hodnocení… Nevím, vloni mi už známky nechyběly. Jen jsem při čtení cítila rostoucí respekt k třídní učitelce, když jsem si uvědomila, do jakých podrobností každému svému svěřenci všechno popíše. Kolik jí musí dát práce, než se ke každému spravedlivě vyjádří. O kolik méně času by strávila nad psaním jedniček a dvojek a trojek a tak dále. Abych ale pravdu řekla, už jsem se nad hodnocením známka versus slovo vůbec nepozastavovala. Až tento týden. Po konfrontaci s jinými argumenty. A po hodnocení z tělocviku…

Mladší neumí šplhat. „Jen tam tak visím a vůbec se nepřitáhnu,“ řekla smutně. Prostě neumí. Má hypermobilitu kloubů a neudrží se. Musí posilovat svaly. Problém je, že předešlé dva roky nesměla cvičit, takže se vším začala až letos. A já vím jistě, že s jinou učitelkou a jiným hodnocením by v této chvíli nenáviděla tělocvik tak, že by byla schopna probrečet celý dny před i po. Takže fakta – šplhat neumí, jedničku by si tudíž nezasloužila ani omylem. Asi by si nezasloužila ani jinou lepší známku. A protože má povahu po mně, neúspěch ji nemotivuje. S blbou známkou by si připadala blbá celá. Ale já jsem v žákovské nic blbýho nenašla. To, co jsem tam našla, mě dojalo. Nekecám. Mimo jiné tam stálo: Vím, že je to pro tebe hodně obtížné zapojit se a zvládnout všechno po tak dlouhé době. Jsem ráda, že se tak moc snažíš! Vydrž! Nevzdávej to!

Nevím, jestli díky tomu bude jednou Mladší ve světě méně konkurenceschopná. Možná. A možná taky ne. Možná si bude pamatovat, že když něco nevzdá, lidi to dokážou ocenit. Tenhle pocit by asi z pětky ze šplhání nezískala…

Všechno má svoje pro i proti a stejně, podle mého názoru, nejvíc záleží na učitelích a je možná úplně jedno, jakým způsobem svoje žáky hodnotí, pokud pracují i srdcem. A já si holt na tu první jedničku od Mladší počkám do příštího roku. Snad do té doby to šplhání zvládneme. :O)

Týden na výbornou přeje

vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *