Zase já

Zase já

Fily nemá na nic čas. Tvrdí ona. Ale nějakej čas mít musí, to já můžu vědět nejlíp, jelikož jinak by ho všecek nemohla trávit se mnou. To dá rozum.

Vynechala jsem štěknutí minulý týden, páč jsem dost průjmovala a byl kolem toho humbuk. Hlavně když to po mně Fily musela uklízet v noci. Tak mi vařila nějakou dietu, mám ji pořád, protože se toho průjmu nemůžu zbavit. Asi to bude tím, že si dietní stravu zpestřuju vším tím dobrým, co nabízí sídliště a přilehlý les. Mí člověci se ještě nepoučili a pořád mají tendence mi to z huby krást. Občas mi dají i náhubek a tváří se u toho vyčerpaně. Jenže to si pěkně naběhnou, páč já pak samozřejmě stávkuju a nechci chodit. Ono se totiž taky dost blbě chodí, když si předníma tlapkama chcete servat košík z čumáku. A po zadních já skáču jen tehdy, když cítím nějaký jídlo nebo když se Fily motá v kuchyni kolem linky. To pak dává smysl, to je jasný, stoupnout si na zadní. Ale z lesa bych tak fakt nedoskákala.

Přes týden je to celkem nuda, pořád chodíme po sídlišti. Fily říká, že jí najednou připadá nějaký malý. Ale o víkendu, když je doma můj největší člověk, to vyrážíme ven autem. Mám auto celkem ráda. Když tam není pařák, to je jasná věc. Vždycky mi do něj dají moji kenelu s peřinkou a hračkou a já tam většinou po chvíli usnu. Lev říká té kenele kanela a nemůže si zapamatovat, že je to blbě. Když pak auto zastaví, jsme pokaždé někde jinde než na sídlišti. A tam jinde je to, což je zvláštní, vždycky lepší než doma.

Takže v sobotu jsme byli na návštěvě u Jany, kde mají pětiletou labradorku Ený. Fily říká, že Ený je cvalík a že vypadá jako lední medvěd. A to se Fily líbí. Ona má totiž medvědy ráda. Má jich velkou sbírku a žádnýho mi nechce půjčit od té doby, co jsem tomu jednomu malýmu ukousla nos a chtěla ho sníst. Ona děsně lpí na přízemnostech. Každopádně Ený se nos ukousnout nedal, a to jsem to fakt zkoušela. Nedaly se jí ukousnout ani uši a v podstatě nic. Ale čuměla jsem, jak byla hodná a trpělivě snášela moje celodenní otravování. Pravda, dělala jsem si pauzy, páč měli na zahradě děsně chutnou mulčovací kůru. Ale Fily mi ji zase, jak je jejím děsným zvykem, brala. Lev a Mladší tam s námi odpoledne nebyli, přijeli až později, protože se byli někde koupat. Nevím proč. Koupání je pruda.

V neděli jsme byli na jiné zahradě u jiných člověků, kde měli bazén, tudíž Lev s Mladší nikam odjíždět nemuseli. Tam jsem si moc nepohrála, páč tam bydlí jorkšír Ben a ten ze mě neměl ani trochu radost. Ten den jsem byla prvně kousnutá do ňufáku. To mě teda tak naštval, že jsem jim proklouzla do domu, vyválela jsem se mu v pelíšku a napila se jeho vody. Mohl zešílet. Když mě pak honil, sebrala jsem mu hračku a strašně rychle utíkala, abych mu ji schovala někde venku. To má za to, že kouše takový rozkošný něžný stvoření, jako jsem já!

V pondělí sice Lev doma nebyl, ale přijeli pro nás rodiče od Fily a vzali nás na přehradu. Mladší byla nadšená a pořád lezla do vody, tak jsem to šla vyzkoušet, abych zjistila, co je na tom tak úžasnýho. Namočila jsem si ťapky a to mi teda úplně stačilo. Pak jsem spala v nějakým stanu, co mi vyrobily Mladší s babičkou rodičkou z lavičky a osušky, což vytvořilo stín a to se mi líbilo. Kousek od nás se utábořili člověci s roční kavalírkou a s tou jsem se teda, to se musím přiznat, parádně poštěkala. Ale ona si s tím nadáváním začala, to přísahám. Fakticky.

No a jinak nic novýho. Teď je čtvrtek, dostala jsem zase nějakou injekci u veterináře a zítra tam musím znovu. Prej že mi dají nějaký probiotika či co. Doufám, že to bude něco k jídlu! Taky doufám, že mi už bude brzy dobře, abych mohla žrát granule, ony ty moje strašně dobře voní! Ráda bych teda byla fit už proto, že se mám zítra odpoledne sejít s tím velkým ohařem Kvídem od Necelebritů. Prej že spolu někam půjdeme. No vsadím se, že mi mí člověci zase budou dělat ocásek, jako kdybych snad neměla už jeden vlastní. Ale začínám si na to zvykat. Jak se říká – přidělené smečce na zuby nehleď! Jen kdyby ta smečka byla kapánek tolerantnější. Tenhle týden jsem sežrala Mladší jeden a půl boty a nikdo mě za tu námahu ani nepochválil. Snad se dočkám uznání, až dorazím tu židli, co jsem načala v kuchyni…

Tak haf!

Vaše Megííí Fuj

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *