Začínáme

Začínáme

Někteří z vás mě znají z blogu. Pro ty, kteří mě neznají, bych měla asi napsat cos šíleně duchaplného, aby bylo hned na první počtení poznat, jak úžasnej tenhle sloupek bude. Aby bylo jasný, že si sem můžete přijít poklábosit o čemkoli, co se týká rodiny, dětí nebo vás samotných. Ale tohle já asi neumím. Takže nás vám představím formou, která je mi zkrátka nejbližší.

„Víš, korikrát mi dal dnes Vojtíšek pusu?” Zeptala se Mladší důležitě, když jsme se dnes vracely ze školky. „Kolikrát?” Zeptala jsem se s tázávě zvednutým obočím a nenápadně jsem zdůraznila písmenko „L”. „Torikrát, torikrát, torikrát, torikrát, torikrát, torikrát, torikrát, torikrát!” Vykřikla trpaslice nedbaje mých logopedických snah a při každém slovíčku zvedla jeden pidiprst. „Osmkrát?!” Nevěřila jsem a dobírala si ji: „To je teda vášnivka, co?” „Hm,” přitakala paní trpaslíková, „Já jako sem ráda, že mě miluje, ale nemohl by mě milovat trochu míň? To je jako úplně trapný! A mami, už mi nedávej pusinky, dyž se loučíme, jo?” „Proč ti nemůžu dát pusinku, když se loučíme?” Mladší si téměř dospěle povzdechla, rozmáchla se rukou v takovém tom omluvném gestu a sdělila mi: „Já mu pak nemůžu vysvětlit, aby mě furt nelíbal, když mě můžeš líbat ty!” Paní trpaslíkové bylo před dvěma měsíci pět let…

Problémy s láskou má i Starší. Pár dní teď byla doma, bo přišla o hlasivky a jako kompenzaci dostala rýmu a kašel. Nemohla moc mluvit, což pro ni bylo utrpení. Když to tedy šlo, seděla u ICQ a dopisovala si s klukem, který jest její tajná láska, ona mu zjevně taky není lhostejná, ale říct si to nemůžou. Nevím, jestli jsme s tím my ve čtrnácti nadělali tolik okolků. Asi ne. Nebylo icq. Když vstávala od stolu, podařilo se jí vyrvat skobu ze zdi, ukopnou si palec, praštit se hlavou o skříň a napíchnout se Mladší na fixku (zelenou). Navzdory všem mým očekáváním spokojeně pravila: „Heh, to jsem ale šikovná!”

No a pak jsem tu já, Fily a můj muž Lev. Lev není většinu všedních dní doma. Když doma je, nepřestává mě ani po těch letech manželství překvapovat. Jako v neděli, když jsme večer koukali na jednu holku v televizi a já si jen tak pro sebe povzdechla: „Oni je dokážou tak hezky nalíčit! To bych taky někdy chtěla zažít, aby mě někdo tak pěkně namaloval a já bych pak byla krásná!” Lev se líně převalil na bok, aby na mě viděl a podepřel si hlavu. Čekala jsem konejšivou lichotku, jíž jsem již předem byla odhodlaná slepě věřit. Můj muž se nadechl: „Prosím tě, k čemu by ti to bylo být jeden den krásná?”

Tak to jsme my. Ještě mám sourozence, rodiče, babičky, švagrovou, švagra, synovce, neteř a hordu přátel včetně Pepka Ámožníka, kterýho jsem už pěkně dlouho neviděla, takže je pořád o čem psát. Mno jo, ale teď je řada na vás. Já musím jít za holkama, protože Mladší vyvádí a nechce spát, jelikož jí Starší řekla, že má na zubu kaz a ona, nebohá, s tím kazem odmítá žít…

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *