Ku konci druhého týdne nového roku mě nenapadá víc než parafráze na slova klasika…
Dovolila bych si tedy konstatovat, že tento začátek roku se mi zdá poněkud… na prd. Možná se zeptáte proč. Inu, tak nějak to vyšlo. Hned v prvních dnech jsem si radostným žehlením (jak jinak), kterému jsem s písní na rtech (pochopitelně, neboť tak ostatně dělám vše) věnovala v podstatě celý den, zablokovala záda. Když jsem si později toho dne ještě hodila na rameno tašku s nákupem, něco tam hlasitě křuplo a bylo to definitivní. Heč. Och, jak to bylo fajn…
Zvláště dojemné byly reakce mých drahých nejbližších. Mladší na mne pohlížela zkoumavým podezíravým pohledem, jako kdyby čekala, že až se ocitnu v osamění a bez dohledu, vesele se rozjuchám a cvičně si zatančím kozáčka. Že to neovládám ani v nezablokovaném stavu, bylo pro tu chvíli očividně irelevantní. Starší pravila něco v tom smyslu, že ona tedy rozhodně vyžehlené oblečení nepotřebuje a jí de facto z donucení a že jsem vlastně jediná, komu na tom záleží, tudíž je to vlastně můj problém. Lev, který obecně nesnáší nemocné lidi, byl příjemný jako deset osin v jednom zadku a situaci shrnul slovy: „Mohla bys být ASPOŇ zdravá!“ Vyznělo to, jako kdybych si celé dny válela šunky na pláži v Karibiku a nebyla schopna zajistit to nejmenší, co se po mě, lemplovi, žádá. Být aspoň zdravá. No koho by to nedojalo…
Den po mém rozmařilém zablokování se Lev nicméně ujal role odvážeče a přivážeče Mladší, nakupovače, mazače svačin, výrobce večeře a kontrolora domácích úkolů. Svoji premiéru za vydatné pomoci druhorozené zvládnul na jedničku, čímž mi bylo umožněno ignorovat vše krom mých (asi) starých kostí. (Asi) staré kosti byly za nečekanou pozornost rády a odvděčily se mi tím, že mi druhý den po zablokování dovolily nechodit v předklonu.
Bylo to ráno, kdy se sídlištěm honil nějaký menší uragán či co. Lev ještě odvezl Mladší do školy, takže jsem svá skřípnutá záda šourala bytem a poslouchala vítr pískající mezi paneláky. Stromy se ohýbaly skoro k zemi a vzduchem lítalo všelicos. Na našem balkóně tomu nebylo jinak…
No, to trochu kecám, protože ve skutečnosti tomu bylo kapku jinak. Vzduchem sice lítalo ledacos, ale taky se tam odehrávalo cos bonusem. Podezření se mi potvrdilo, když jsem otevřela balkónové dveře a fascinovaně hleděla na spoušť, kterou jsem nečekala. Na našem balkóně totiž hořelo. Vichr rozdmýchal špatně uhasený Lví nedopalek v popelníku. Jelikož si neuhasený vajgl hověl mezi hromadou kamarádů, chytily od něj i ty původně udusané nedopalky, vítr je nabral do své náruče a poslal je do světa. Všude se rozprostíral popel, popelník ze silného skla doutnal, dokud neprasknul a nepropálil se parapet. Jeden všetečný oharek si dal přestávku a spočinul na polstrování zahradní židle. Zde oddechoval dostatečně dlouho na to, aby propálil slušnou díru. Naštěstí začalo hustě pršet. Dešťové kapky mi bubnovaly na uražená záda, když jsem uklízela ten neuvěřitelný binec, co za tak krátkou chvíli na balkóně vzniknul. Možná bych si i poplakala, kdyby mnou nezmítal vztek, který nerozdmýchal oheň, nýbrž Lev, neboť jsa informován o mé nenadálé brigádě reagoval sms ve znění – aspoň budeš častějc vysypávat popelník. Zatímco jsem drhla ohořelý parapet, představovala jsem si milovaného v podobě zkrouceného vajglu, který jsem pomaličku, leč razantně, udusávala podrážkou boty.
O pár dní později přestala záda jakž takž stávkovat a hromada prádla na žehlení ke mně vysílala spiklenecké signály s takovou intenzitou, že jsem neodolala a s anoncovanou radostí a písní na rtech jsem se vrhla na rodinné svršky. Po dvou hodinách žehlení si žehlička nezvykle škytla a rozvrněla se. Rukou mi projel slabý náznak proudu. Pak to prsklo, zajiskřilo, žehlička se rozzářila jasně červeným světlem a ze spár kolem regulátoru páry vyšlehly plameny. Když za neuvěřitelného smradu vyšel z více jiných částí žehličky tmavý hustý dým, přistihla jsem se u toho, že mě to snad i svým způsobem pobavilo. Instinktivně jsem odskočila od prkna. Trvalo možná minutu, než mi došlo, že nemá smysl žehličku pozorovat a čekat, že s tím sama přestane. Statečně jsem družku svoji nejvěrnější vytáhla ze sítě a pietně ji odnesla vychladnout na kuchyňskou desku. Tím skončilo naše několikaleté přátelství…
„To se ti stane ještě něco do třetice! Já to vím! To tak VŽDYCKY bývá!“ řekla mi moje rodička prorocky, tónem, co nepřipouští pochybnosti. Již pět dní tedy čekám na nějaký ten požár(ek). Zatím nic. Ale není všem dnům nového roku konec ;O)
Klidné dny všem!
Vaše teta Fily
Add Comment