Vzpomínky na prázdniny II

Vzpomínky na prázdniny II

Snad mi odpustíte, když vás ještě jednou vezmu na exkurzi do minulýho století, na tu chalupu s malými okny, kde to vonělo sušenými houbami a bylinkami.

Když mi bylo těch pět let, psala se sedmdesátá léta. Byla jsem malou holkou s krátkými culíky. Měla jsem tmavohnědý vlasy a gumičky, co končily dvěma červenýma kuličkama. Jako kdybych si za uši dala pár třešní. Taky jsem měla gumičky, který zdobily plastový kopretiny. Možná si na ně ještě vzpomenete. Je neuvěřitelný, že mý babičce v tý době bylo jen kousek přes čtyřicet… Dědovi táhlo na padesát a nejraději měl hru „na ryby“, kterou extra kvůli mně vymyslel. Hra spočívala v tom, že se leželo na kanapi a nesmělo se mluvit, kdo usnul, vyhrál, kdo promluvil, prohrál. Musím uznat, že děda byl vždy bezkonkurenčním vítězem, zatímco mně po několika prohraných partiích došlo, že na hře „na ryby“ není něco tak úplně v pořádku.

Naše chalupa stála úplně na konci vesnice. Po jedný straně ji už lemoval les, z druhý strany bylo vidět na pole. Když zavřu oči, vybavím si ještě dnes ten tajuplnej pocit, když nad polem zapadalo slunce a zalilo celou zlatavou plochu do růžovýho oparu. Takový západy slunce se ve městě nekonají. Jako kdyby na vesnicích chodilo slunce spát jaksi důstojněji, jako kdyby na to mělo víc času. Ale kdo ví, možná už jsou tam dnes i ty západy slunce rychlejší. Mezi polem a lesem vedla širší štěrková cesta. Podél ní rostla spousta mateřídoušky. Sbíraly jsme ji s babičkou do proutěnýho košíku, ona ji pak na chalupě sušila a v zimě z ní vařila děsně voňavý čaje. Sedmdesátý léta jsou dávno v čudu, ale vůni mateřídoušky poznám a miluju dodnes. Jen je mi záhadou, kam se všechny ty mateřídouškový koberce poděly.

V sedmdesátých letech se děly divný věci. Rodiče a prarodiče například nechávali svý ratolesti a naděje lepších zítřků běhat samotný venku. K nevíře. Bylo mi pět a courala jsem sama po vesnici, poflakovala jsem se po lese, zdravila jsem cizí lidi a nikdy se mi nic zlýho nepřihodilo. Jak říkám, bylo to divný.

Když mi bylo kolem deseti (pozor, to se už dostáváme do let osmdesátých), oddávala jsem se snění a křižovala les drobnýma pěšinkama. Jelikož jsem bývala duše romantická, snovala jsem ve svých myšlenkách dojemné příběhy, hodnotné básně a dokonce i tklivé písně. A nikdy nezapomenu na to, kterak jsem si to euforicky hopsala po lesní pěšině a procítěně vyla na celej les (samozřejmě v domnění, že krom mě tam není ani živáčka): „Jsem vííílááá lesůůů a stráááníííí a hub! Jsem vííílááá jahóóód a malin a hub! Jsem vííílááá všehóóó, co dobré jéééé, jsem vííílááá všehóóó, co nosííí nadějééééé…“ „Hm, když myslíš,“ řekl někdo za mnou. Tenkrát jsem si myslela, že se mi nic trapnějšího už v životě stát nemůže. To jsem ale nevěděla, co mi přinese zbytek let osmdesátých, léta devadesátá a koneckonců i současná. Vědět to, tak se tenkrát tak nestresuju a nenutím babičku, aby mi na cestu do místního smíšeného zboží – jedinýho obchodu široko daleko – půjčovala naftalínem smrdutou prošedivělou paruku, v který ji v letech sedmdesátých, o kterých už byla řeč na začátku, považovali všichni za šik kočku. Nutno podotknout, že já jsem v tý paruce jako šik kočka nevypadala, beztak mě všichni poznali a ještě jsem si jako bonus vyrobila na krku parádní ekzém.

No, nejsou prázdniny fajn? Jo, a pamatujete, jak jsem posledně psala o těch dvou šnecích, co jsem chovala v krabici od bot? Tak tyhle dva, co jsem vyfotila, chytila nedávno Mladší a taky si je chtěla nechat. A jak byste řekli, že to dopadlo? No, jasně – zdrhli! ;O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *