Kdo čte blog, ví, že čekáme návštěvu v podobě planých neštovic. Každé ráno je tudíž paní trpaslíková podrobena přísnému zkoumání. Zatím dobrý. Že to nic neznamená, mi došlo v pátek, kdy do školky přišel růžolící mrňous Martínek bez jakéhokoli náznaku pupínku. Do hodiny volali maminku, aby si pro něj přijela, bo neštovice na něm vyskakují, jako kdyby si daly závazek.
Ale dost o neštovicích. Však na ně jistě přijde řeč v brzkých dnech či týdnech… Dnes jsem chtěla psát víkendově. Minulý víkend jsme se po dlouhé době konečně sešli s Ámožníkovic rodinou a hnedle v celé sestavě. Otec Ámožník měl navíc ruku v sádře. Pravou. Setkali jsme se v Blablampii. Po obědě jsme se přesunuli na kávu jinam, kde jsme potkali další spřátelenou dvojici, Alloru a Bobše. Allora si pochutnávala na zákusku, popíjela jakýsi koktejl a očima zabloudila ke stolku, kde seděl otec Ámožník. „Není on doma týraný?“ otázala se posléze. „Ne. To myslíš kvůli té sádře? To si zlomil na karate,“ zastala jsem se Denisy, ženy Ámožníkovic. „Mno, jenom jestli,“ zapochybovala All a koutky úst se jí chvěly potlačovaným úsměvem, „když jsem ho viděla naposled, měl zlomenou nohu…“
Po kávě šli otcové – tedy Lev a potenciálně týraný Ámožník – s potomstvem do kina na film o tom, kterak mohou v noci v muzeu ožívat exponáty. Jelikož byli filmem nadšeni, jeli jsme druhý den do místního muzea očíhnout pár neandrtálců a hlavně mamuta.
Pepek se líně procházel mezi vystavenými obřími kostmi, míjel lebky, jako kdyby je vídal každý den a zastavil se až před jeskyní, kde byla rodina neandrtálců. „Podívej, tam má paní miminko,“ ukázala mu Denča nadšeně a namířila prst na ošklivou neandrtálku sklánějící se nad dítětem. Pepek následoval matčin prst očima, prohlídl si pračlověka hned vedle a spontánně jej zhodnotil: „Ten je aue škauedej, čo?“ Snad aby na muzeu shledal i něco pozitivního, zahleděl se na zadní část obřího mamuta. Ba co víc – spočinul na ní pohledem přímo zálibně a řekl: „Aue ten mamut má doceua hežkej žadek!“ Potom žádal ostatní návštěvníky, aby s ním souhlasili, přičemž hodil do placu sugestivní: „Že?!“
Tuto sobotu jsme tudíž neplánovali žádnou kulturní akci. Vyrazili jsme sáňkovat na tu naši horu Hovězí. Lidí tam bylo, jako kdyby tam rozdávali něco zadarmo. Mladší se nejdřív bála jezdit sama, takže s ní jezdil Lev, jelikož já jsem byla nedostatečně oděna a mrznul mi zadek, aniž bych ho musela pokládat na mokrý, sněhem pokrytý sáňky. Pepek se nebál ničeho, svištěl si to po svahu jako samostatná jednotka a brblal, že mu lidi lezou do cesty. „Měui by ti uidi uhnout, když jedu, ne?!“ Když jsme zmrzli na kost, jeli jsme k Ámožníkům do domečku na svařák a Denča nás tam podle a bez varování všechny přejedla samýma dobrýma věcma. Při odchodu řekl Lev Pepkovi: „Ty jsi jako ten malej čertík, co?“ Pepčovi zasvítily oči a souhlasně vypískl: „Sem mauej, aue šikovnej!“
„Dnes jsem měla dobrej den,“ řekla Mladší po té, co jsme se rozjeli směrem domů. I Starší měla dobrej den, jelikož jej prožila v klídku doma a mohla se učíst do libosti, aniž by ji někdo nutil k aktivitě. A o to asi jde. Aby si každý dítě mohlo večer říkat, že mělo dobrej den. A nám asi zbývaj ty večery. ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment