Velikonoční prázdniny

Velikonoční prázdniny

Dneska je mi ještě třicet ehm pět. Zítra už ne. Poslední týden jako pětatřicátnice jsem neprožila bujarými oslavami, ani jsem si nestihla poplakat nad tím, že už budu blíž ke čtyřicítce. Nebyl čas. Mladší totiž svoje zdravý hýření omezila jen na minulý týden a tento opět lehla. Tentokrát se jí horečky šplhaly závratně vysoko, došlo i na několik zábalů, mandle nabobtnaly do neuvěřitelných rozměrů, tudíž paní trpaslíková těžce polykala, dýchala i mluvila a přesto, což asi nikdy nedokážu pochopit, na dotaz jak jí je, odpovídala: „Dobře“.

Teda spíš to znělo kvůli oteklým mandlím a kašli nějak takhle: „Echu echu hoh echu hohže.“ A pokaždý se jí podařilo vyloudit na tváři úsměv. Takže tak.

Netuše, že nám dítě takto záhy opět zahoří, vypravili jsme se trávit velikonoční prázdniny do Tcháňatova. Při nespočetných výletech do jarní přírody jsme trpaslíkovou patrně zdařile dorazili. První výlet nás nasměroval k jistému mlýnu. Mlýn leží v lůně přírody (fakticky), kolem jsou jen louky, pastviny, lesy a voda. Docela dlouho jsme pozorovali hříbě, co vypadalo tak čerstvě a vratce, jako kdyby se zrovna před chvílí narodilo a teprve teď se začalo rozkoukávat. Na oběd nás tcháňata vytáhla do hospody v Dětenicích, ježto jest pověstná tím, že tam hostům bezostyšně nadávají a tito nejenže neprotestují, nýbrž se tam ještě rádi vrací. Tchýňce říkali tetko, Mladší pachole a zbytku pacholci. Lev se velice rychle a nadšeně chytil, a když jsme si nemohli vybrat stůl a bylo nám stroze řečeno, ať si už konečně sedneme na prdel, choť se radostně rozchechtal. Mladší byla zaražená, až zhnusená, chvílemi to vypadalo, že se rozpláče, ale statečně se držela a neustále tvrdošíjně tvrdila, že se ani trochu nebojí.

„Žlutý chcánky“ čili fantu cucala z flašky, kterou křečovitě svírala oběma rukama a v půli oběda se ke mně naklonila a šeptala: „Už půjdeme? Oni tady pořád na všechny křičí?!“ To zrovna k vedlejšímu stolu přinesli štrúdl se slovy: „Dej si, hubená seš jak koza!“ Dospělému zbytku družiny se ovšem v restaurantu velmi líbilo a Lev dokonce rozvinul teorii o tom, že by to byla fajn relaxační brigáda nechat se zde zaměstnat. Dokonale jsem si ho uměla představit…

Druhý výlet byl na hrad, kde probíhaly nějaký jarní slavnosti. Zde mne nejvíce zaujal pán, který, jak pravil můj muž, měl podnikatelský záměr. Na nádvoří totiž dotáhl kamínka, na nichž dělal topinky a patlal je česnekem. Za krajíc topinky účtoval deset korun českých. Nutno podotknout, že každou utrženou desetikorunu utratil ve vedlejším stánku za pivo. Tudíž se kolem kamínek vrávoravě motal, dle čehož soudím, že mu kšefty docela slušně šly… My jsme si nedali ani topinku, ani pivo. Jeli jsme do Jičína a tam jsme si na náměstí dali kafe a zmrzku!

Třetí výlet byl do Pekla. Do toho, kterým protéká Metuje. Šly jsme lesem podél řeky, kochali se, co se do nás vlezlo, jelikož bylo nádherně. Slunce se opíralo do peřejí, občas projela nějaká vodácká vlaštovka, cyklisti cyklistikovali jak o život a ptáci řvali, co jim hrdla stačila. Mladší se rozhodla, že bude sběratelkou HEZKÝCH kamínků. Ukázalo se, že ty NEJHEZČÍ kamínky většinou neleží volně na pěšině, u vody nebo v lesíku, nýbrž jsou zavrtány do hlíny. Jelikož je tcháník hravý, nechal se strhnout a Mladší ho několikrát dostala na kolena, kde ochotně kutal kámen. Bohužel měla brzy HEZKÝCH kamínků plný kapsy, padaly z nich ven a tak jsme se museli všichni zastavovat a hledat je. Nejlepší byly křemínky, neboť jsem trpaslíkové slavnostně prozradila, že jimi umí šikovný člověk vytvořit oheň.

Zrovna jsme byli na zpáteční cestě k parkovišti, když na druhé straně řeky projela dvě hasičská auta, dvě policejní a jedno zpravodajský. Pak jsme ucítili kouř. „Asi nám hoří auto,“ sdělila jsem družině. Předrahý můj choť řekl něco v tom smyslu, že jsem chabého rozumu, neboť to není jen tak, aby auto začalo hořet a vyzval mne, abych uvedla příklad. „Třeba chytlo od jinýho auta,“ odsekla jsem uraženě. „Prej tam hoří nějakej ford,“ prohodil kdosi, kdo nás míjel. V tom okamžiku zpanikařil tcháník, neboť si před měsícem pořídil nové vozidlo téže značky. Jak to bylo doopravdy?

Auto hořelo. Nebylo ani jednoho z nás. Jaká to byla značka, nevím, neboť lehlo popelem v několika minutách. Od požárníků jsme vyzvěděli, že zaparkovalo na vyhrazeném místě na parkovišti (asi dva metry od nás). Bohužel pod ním nenápadně doutnalo, bo tam nějakej chytrák shrábl popel z táboráku. Jakmile se majitel s přítelkou pokochali přírodou, nasedli do auta a jali se odjíždět, autu začaly hořet pneumatiky. Řidič ujel pár metrů, za zatáčkou mu už asi v autě přestalo být příjemně, zaparkoval a prchnul i s přítelkou do přilehlého lesíku. To už hořela půlka auta. Bylo mi ho líto, tak jsem se ho ani nešla zeptat, není-li chabého rozumu…

Mladší hleděla na práci hasičů se zájmem, přičemž o sebe vytrvale třela dva křemínky. Zrovna když sprcha z obří hadice zkropila prostor hned vedle našeho vozu, potěšeně konstatovala: „Hele, už se mi skoro podařilo udělat jiskřičku!“

Čtvrtý výlet nebyl nikam, bo byly velikonoce. Vystavily jsme vajíčka, co jsme vyrobily my holky – já, Mladší a tchýňka a musím nás pochválit, moc se nám povedly. Pak se různě navštěvovalo, nadělovalo, mlátilo, pojídalo, popíjelo, diskutovalo a vzpomínalo, což bylo fajn. Fajn nebylo, když jsme dofuněli po obědě a zjistili, že trpaslíková je rozpálená jak radiátor v tuhé zimě. Tak jsme jeli domů.

První, co jsme v domovině navštívili, byla pohotovost a na tomto místě vám řeknu pouze toliko – nechápu, proč zrušili poplatky za 30 Kč, ale ponechali poplatky za 90 Kč. Za to asi může ten můj malý rozoumek. Jo, a taky je neuvěřitelný, kolik malých dětí padá na velikonoční pondělí z postelí a ze schodů…

Z domácího lazaretu jarně zdraví

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.