Už mi, lásko, není třicet let

Už mi, lásko, není třicet let

Už mi není ani třicet devět. Ze dne na den. Zdá se. Aspoň že už nesněží.

Všichni se tváří, že čtyřicítka je něco prazvláštního. Řekla jsem si tedy, že vytvořím jiný sloupek než obvykle. Měla jsem v úmyslu využít k tomu tiskárnu se skenerem, která už skoro rok odpočívá nezprovozněna v krabici. Je to putovní tiskárna. Doputovala k nám od rodičky, když jsme jí loni věnovali jinou, lepší. Ne snad, že by tahle byla nějak handicapovaná. Akorát nemá každou barvu zvlášť a rodička posedlá vytvářením všelikých seznamů a tiskem receptů ji v závratné rychlosti vysála do poslední kapky.

Minulý týden jsme se tedy dohodli, že když už máme regulérní pracovnu, vyřadíme naši starou ošuntělou tiskárnu, co se beztak nekamarádila s mým notebookem, vyměníme ji za putovku a koupíme do ní i barvy. Důležitě jsem si opsala číslo z krabice a mezitím, co se Mladší s Pepkem zkulturňovali v kině, šel Lev zakoupit dle mých instrukcí barvy za bratru tisíc peněz. Potom jsme ještě procházeli obchody, neboť Lev hledal rifle, které by mu do oka padly. V každém obchůdku se k nám sbíhaly prodavačky rychlostí pěti blesků. Nebylo to proto, že bychom jim snad připomínali nějaké celebrity, jak by se nabízelo, nýbrž proto, že jakmile jsme prošli vchodem, spustil se vřískot alarmu. V sedmém obchodě jsme identifikovali spouštěč, jímž nebylo nic jiného než ona zmíněná barva. Poněvadž jsme byli pozorností již přesyceni, orvala jsem z krabičky, co se dalo. Je snad už jen ironií osudu, že to nestačilo. Pištělo to kolem nás s neúnavnou vytrvalostí. Zručně jsem tudíž (vztek neskrývajíc) vydolovala z plastové schránky zalisované tonerky a tuto jsem vnutila prodavače v nejmenovaných oděvech. Ochotně ji hodila do koše. Jaké bylo naše překvapení, když jsme při odchodu opět zburcovali ochranku pronikavým jekotem alarmu, nedokážu ani popsat.

Nicméně jsme barvy dopravili domů, kde Lev slavnostně vylosoval z krabice tiskárnu a rozložil ji, by ji náplněmi nakrmil. Trvalo to několik minut a nemálo sprostých slov, jejichž autorem byl sám plnič, než jsem řekla: „Hm… Ona dala mamka tu původní tiskárnu do krabice od té nové… to je úplně jiná značka… a ty barvy nemůžeme vyměnit, když od nich nemáme ani tu krabičku…“ Lev zachoval dekorum: „To je na hovno!“ řekl.

Druhý den jsem si opsala číslo z fyzické tiskárny, krabici přehlížejíc, a vypravila se sama do centra našeho velkoměsta. Několik minut jsem okouněla v uličce mezi tonery a na žádné cedulce nemohla najít číslo, co jsem si poznamenala na papírek. Napsala jsem muži, aby to zkontroloval a pro jistotu mi typ tiskárny napsal do SMS. Fundovaná odpověď došla záhy. Byla následujícího znění: „jmenuje se to »na picu tiskarna Canon MP 280«“. Barvu jsem nekoupila.

Nu což, řekla jsem si později, použiju alespoň skener. Jeden večer jsme se s Mladší prohrabávaly starými fotkami z dob, kdy nebyl součástí domácností digitální fotoaparát. Z těch nejstarších hromádek jsme losovaly černobílé záznamy minulosti. V tu chvíli mě napadl nápad s jiným sloupkem. Fakt jsem si dala záležet. Vybrala jsem černobílou svatební fotografii dvou velmi mladých, ještě ani ne dvacetiletých občanů. Zasněně se dívají do dálky, líčko na líčko a na ní není vidět, že o pár měsíců později věnují světu osobu, která vás bude krmit těmito hodnotnými řádky. Vybrala jsem fotku s nejošklivějším miminem na světě a fotku sličné slečny, abych demonstrovala pravdivost o možné budoucnosti ošklivých káčátek a motivovala obdobně nevzhledné kojence, jakým jsem bývala já. Do výběru jsem zařadila i mé tříleté já na fotkách, kde s ustaraným výrazem tlačím kočárek či vleču kostkovanou nákupní tašku, která je téměř větší než já, abych k tomu mohla prorocky připsat, že má budoucnost byla zřejmá již v notně mladém věku. Přidala jsem fotky mých prarodičů, z kterých je cítit babičko-dědečkovská láska na sto honů, fotky mých mrňavých trojčatových sourozenců, druhou svatební fotku rodičky s člověkem, který mi byl po celý život víc otcem než biootec, fotku mladého Lva – muže, co mi nejvíc ze všech mužů změnil život, fotky přátel z dob, kdy naše přátelství klíčilo a nikdo netušil, že si budeme blízcí i v tuto chvíli, kdy mi už není třicet devět. Nejvíc času jsem prožila nad fotkami mých dětí. Protože jsou všechny nejkrásnější. (Ty fotky. Ale holky vlastně taky…) A když už jsem měla obří hromadu poskládanou z těch nejdůležitějších lidí, co zanechali stopu v mém životě…

… zjistila jsem, že skener nefunfuje, jak říkávala Mladší. Takže tohle není ani trochu jiný sloupek. Až na to, že je mi najednou čtyřicet. Z ničeho nic. Vážně! :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.