Uplynulý týden

Uplynulý týden

bych prožila úplně podle svých představ, kdyby do nich patřilo pobíhání po úřadech, adrenalin v soudní síni a přiskřípnutý sedací nerv. To vše okořeněno příšerným slejvákem a zvolna se rozpadajícím deštníkem, kterej by nechtěl ani ten poslední bezďa na hlavním nádraží. To Mladší se měla podstatně lépe.

Hned v pondělí donesla ze školy lísteček, na kterým stálo, že příští týden ze čtvrtka na pátek proběhne ve škole halloweenská noc, na kterou si mají trpaslíci kromě jídla, pití, karimatky, spacáku a pyžama přinést i strašidelný kostým. „To bude super!“ Zasnila jsem se, čímž jsem radikálně změnila názor druhorozené na noc strávenou mimo domov. Moje očividná nezastíraná závist způsobila, že se Mladší rozhodla akce zúčastnit a ihned šla hledat kostým, kterýžto nejenže nalezla, ale strávila v něm zbytek dne (a posléze i zbytek týdne).

Kolem půl osmé večer, když mé drahé dítě pobíhalo po bytě v kostýmu čarodějnice, jsem nesměle podotkla, že je čas chystat se k spánku a též k tomu, že nazítří jde celá třída prvňáků do muzea a tudíž by si měla čarodějnice připravit nějakej ten „civilní“ převlek. „Víš, co tam bude za výstavu?“ Vyzvala mne druhorozená k zamyšlení a rukama si prohrábla mohutnou chemlonovou blond paruku. „Nevím. Co?“ „Jak se žije z hendipecem!“ Pravila malá čarodějka, samolibě se na sebe zamračila do zrcadla a pokračovala: „A já jdu v tomhle!“ „To tam pěkně zapadneš, ty hendipece,“ řekla jsem, což rozradostnilo Starší, která se právě dožadovala zapůjčení paruky s tím, že v ní chce jít zítra do školy, neboť teď, když už se odvážila vyjít na veřejnost v sukni a všichni ji viděli, nemá prý už okolí čím šokovat.

Kostým i paruka naštěstí zůstaly doma a obě dámy odešly přiměřeně postrojeny. Na výstavě se Mladší nejvíc líbila překážková dráha, po který se s ostatními trpaslíky vzájemně vozili na kolečkových křeslech…

„Můžu už napsat Ježíškovi?“ Zeptala se hendipecka někdy uprostřed týdne zrovna když předstírala, že kouzelnickej klobouk od kostýmu sám lítá po místnosti. Klobouk i paruku, upatlanou od zmrzliny, na psaní dopisu odložila. Starší se paruky ihned ujala a sestru požádala, aby si u Ježíška objednala ještě černou. „Můžu si přát něco živýho?“ Otázala se Mladší jako každý rok touto dobou. A já jsem jako každý rok důrazně řekla: „Ne!“

Trpaslíková zarámovala nápis DOMEČEK PRO PANENKY (jako má Julinka! Přesně ten, v kterým splachuje záchod, sprchuje sprcha a funguje zvonek u dveří!) a věnovala mi vyčítavý pohled: „Ale já bych chtěla něco živýho, mami.“ „Nechtěla,“ řekla jsem pohotově a dle mého názoru i přesvědčivě. Ukázalo se, že málo, protože Mladší tvrdošíjně trvala na svém: „Chtěla!“

Starší nás pobaveně pozorovala a škodolibě čekala, jak to dopadne, protože jí chvíli před tím byla zamítnuta strašilka coby domácí mazlíček, který údajně ani trochu živě nevypadá. „Mladší, říkáme si každý rok, že Ježíšek nic živýho nosit nemůže.“ „Ale já bych si to fakt moc přála,“ žadonila pisatelka dopisu. „Tak si napiš o bílej jogurt,“ poradila jsem jí a triumfálně dokončila myšlenku: „Tam máš živou hned celou kulturu!“ Zašklebila se a sklonila nad papírem se slovy: „Napíšu, že chci mobil!“

Koncem týdne, cestou z finančního úřadu, který jsem navštívila v onom týdnu již potřetí, se trapaslíková k otázce něčeho živýho nenápadně vrátila. Smířena s tím, že Ježíšek nic živýho fakticky a za žádných okolností nenosí, navrhla dle jejího názoru úplně bezva alternativu. Znělo to takhle: „A nechtěla by sis pořídit ještě nějaký docela maličký ŽIVÝ miminečko?“ Protože jsem byla zamyšlená, unikl mi smysl věty a reagovala jsem v podstatě pouze na termín „živý“, tudíž moje odpověď bylo v naučeným znění: „A kdo by se o to staral, prosím tě?“ Mladší se na mě podívala tak překvapeně jako už dlouho ne a ubezpečila mne: „No, ty přece!“

Mno… já každopádně požádám Ježíška o nějaký obkladačky, dlažbu, podlahový prkna, novou kuchyň, koupelnu a záchod a taky o nějaký přebytky pozitivní energie, neboť počátkem roku změníme bydliště. A já jen doufám, že až ten novej domov zase zrekonstruujeme k obrazu svému, budeme cítit, že je to posun k lepšímu. A to nejen uvnitř zdí, ale hlavně uvnitř sebe…

A vám přeju hromadu pozitivní energie už teď, krásnej barevnej konec října a dobrou inspiraci při psaní dopisů nejen Ježíškovi. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *