Týden před dovolenou

Týden před dovolenou

Tak jo. Prázdninujeme. V okamžiku, kdy budete tohle číst, nám budou zbývat jen dva dny do dovolenkování. Moře a tak. V plné sestavě. Ano, Starší jede po dvouleté odmlce taky. Zázraky se dějí. A krom toho mi vyrostlo pět čtyřlístků! Náhoda?!

Prázdninujeme prázdninově, protože je mega prázdninový počasí. „Přijeďte na grilčo!“ řekla Jana. Tak jsme jeli. Do domečku za městem, kam se Kapitánova rodina přestěhovala loni okolo vánoc. Za domečkem na dvoře se zelená tráva a běhá tam rozjívená psí holka Angína. Jakmile Mladší zjistila, že Angína jí zeleninu, zajistila jí takovej přísun vitamínů, že bude zdravá ještě tři roky bez přestávky. Taky hrála s Angínou fotbal, házela jí oslintaný hračky, který Angína sice nosila, ale nechtěla odevzdat a tahala se s ní o deku. Na sklonku večera začala otravovat, že chce psa, v čemž ji Lev samozřejmě podpořil, takže hádejme, kdo byl za hnusáka hnusnýho, kterej odmítnul poskytnout domov a přístřeší nějaké jistě nebohé psí duši… Asi jste uhodli.

Dlouho jsme se neviděli, tudíž mi vyrazilo dech, že Ďáblíkovi je už skoro patnáct a nemá blonďatý vlasy. Že bude Dračici osmnáct samozřejmě vím. Vždyť vyrůstaly se Starší několik let jako dvojčata. Svý blonďatý vlasy nemá ani ona a když mluví, je to jako kulomet. Skoro jako Starší, akorát nemá tak vysokej hlas. Starší sice má vysokej hlas, ale neříká nám jménem. Dračice svým rodičům jo. Říká jim Janičko, Janinko, Radečku, Dadánku a někdy taky lásko nebo miláčku. Mladší to nadchlo. Již několik dní mi říká Moničko. Nevím, jakou to má souvislost, ale po Starší žádá, aby ji oslovovala Královno. „To víš že jo,“ vysmála se jí prvorozená. „To víš že jo, Královno! Chtělas říct! Že?“ opravila ji trpaslíková.

(Nevím, jestli tu hromadnou dovolenou všichni přežijeme.)

Protože prázdninujeme prázdninově, byli jsme dvakrát na koupáku. Jednou s Kapitánovic a jednou s našima, se Sestrou a malou Kikinou. Kikina běhala nahatá, skákala do vody jako divá a od okamžiku, kdy hodila záda a Lev ji vylovil, oblíbila si jej a kdykoli pak vlezl do vody, mrskla po něm míčem s radostným výkřikem: „Tejdo, bavón!“ Snad měla obavy, že by se záchranář jinak ve vodě unudil a ještě házela takový ty úsměvy, z kterých lze přečíst: „To je v pohodě, neděkuj mi.“ Lev se jí ani nepokoušel vysvětlil, že s balónem se fakt blbě plave. Nejfrekventovanější slova Kikiny jsou papat a jídvo. Sotva snědla všechno, co bylo v dosahu, uraženě se sebrala a demonstrativně odcházela směrem ke stánkům brblajíc si pod nos, že si jde nakoupit. Mladší nejvíc pobavilo, když zjistila, že Kikina říká dědovi Děducho. Mě nejvíc pobavilo, když hnědoška vydávající se za moji rodičku zakňourala: „Já se teda vůbec neopaluju! Já su furt nějaká bílá!!!“ „Mami, vždyť seš úplně černá!“ opáčila jsem udiveně. „Zdá se ti?“ pravila rodička pochybovačně. Toho večera měla úpal a následující tři noci díky spáleninám nespala.

Další den jsme se koupat nešli, jelikož pršelo a bouřkovalo. Holky řekly, že chtějí jít do kina na Příběh hraček. Lev zarezervoval lístky na 3D, pročež jsem prvorozenou upozornila, že musíme za dvě hodiny odjet, což se jí jevilo jako ukrutně krátká doba a výhružně vykřikovala: „Tak teda děkuju!“ Mladší jí tedy začala ochotně napovídat, co by měla jít dělat a v jakém pořadí, aby byla připravená včas, takže Pralinka prvorozená počala bublat a o několik minut později vybublala s tím, že vlastně nikam jet nechce a že jde s holkama do klubu. „A ty jí to jako dovolíš, mami?! Nedovol jí to!“ naléhala Mladší pohoršeně.

(Už jsem se zmínila, že nevím, jestli tu hromadnou dovolenou všichni přežijeme?)

Do kina šel s Mladší Lev a říkal, že je to nejlepší film, co v poslední době viděl. Mladší řekla, že to bylo super, akorát se chvilkama tak bála, až si musela cucat řetízek. Oba pak řekli, že nejstrašidelnější bylo batole a medvěd byl pěknej zmetek. Tak nevím. Já jsem mezi tím nakupovala a pak jsem si úplně poprvé v životě dala sama v kavárně kafe. Bylo to zvláštní.

Ten ještě další den, bylo chladno po předešlým bouřkování. Odvezla jsem Mladší slovy Kikiny k babike a děduchovi a Starší tam dorazila po vlastní ose až večer. Dle slov mé rodičky jejich setkání proběhlo takto: „Přišla… a… už byla mela…“

(To o té hromadné dovolené jsem už psala, že?)

Tak. Ráno šla rodička holčičkám pro čerstvý koblížky a v potravinách ji slavnostně přivítali výkřikem: „Jé, tak tady už má někdo po dovolené! A jak jste opálená! U kterýho moře jste byli?“ „Řekla jsem, že jo. Co jim budu vykládat že jo… ale stejně nevím, co všici máte. Mně vůbec nepřinde, že bych byla tak opálená!“ mudrovala do sluchátka, když jsme si telefonovaly.

A mě čekal den bez dětí. Na lehnutí v trávě a povídání to nevypadalo. Vzpomněla jsem si, že bych si ještě chtěla vyrazit na kole, ale trochu mi zhatilo plány, že nemám kolo. Jo a už jsem se zmínila, že jedeme v úterý na dvoutýdenní dovolenou? Z toho plyne, že jsem svůj den bez dětí prožila u počítače, ale i tak to bylo fajn, protože po mně nikdo nic nechtěl a věty jsem mohla psát od velkýho písmene až po tečku jedním dechem ;O)

A to já zas dokážu ocenit.

Ten bezdětnej den mám zrovna dnes. Ještě musím vymyslet dva sloupky na dobu, co tu nebudu. A víte co? Děsně se těším na tu hromadnou dovolenou, je tady bez toho pošťuchování nějaký ticho. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *