Řekla to velmi dospěle, vlídně a shovívavě. Jako když hovoříte s malým dítětem, co udělalo chybu, kterou mu musí vysvětlit inteligenčně vyvinutější jedinec. Přijala jsem to odevzdaně. Měla jsem co dělat, abych popadla dech a otřela všechny krůpěje potu z vlastního zhmotněného ega. Starostlivě zavrtěla hlavou: „Mami, nemůžeš přece chodit po cestách, který neznáš!“
Byl to poslední den, kdy mi bylo třicet sedm let. Určitě to nebyl dobrej nápad, ale možná to byl právě dobrej den na to, abych šla po cestě, kterou neznám. My, co proplouváme životem s utkvělou představou, že se nic neděje bezdůvodně, bychom našli vysvětlení i pro nutkání vydat se špatnou cestou. Zatím ještě nevím, co mě to naučilo, ale jistě na to časem přijdu.
Některé cesty i zkušenosti jsou jako nenápadné paralely našich životů. Ze začátku vypadla cesta malebně a idylicky. Kráčela jsem obklopená zahradami. Rostla v nich spousta kytek, voněla tráva a rozkvetlé větve stromů se skláněly přes ploty. Šla jsem tím pučícím tunelem, zvuky silnice se vzdalovaly, tichly, až nakonec zmizely docela. Jen ticho a teplo jarního slunce uprostřed zeleně, co občas rozříznul ostrý štěkot hlídajících psů. Varovně cenili zuby skrz drátěné ploty a provázeli mě tak dlouho, dokud jim to bylo umožněno. Pocítila jsem mrazení v žaludku. Krom naštvaných hlídačů nebylo nikde ani živáčka. V duchu jsem žádala kohokoli či cokoli , kdo nebo co má v kole osudu na starost díry v plotech a dobré konce cest, aby nenastala situace vyžadující více adrenalinu, než jsem ve své lenosti ochotna vyprodukovat.
To s tou paralelou mě napadlo, když se cesta změnila v pěšinu a stáčela se neúprosně naprosto a dokonale opačným směrem, než jsem potřebovala jít. Úporně a umíněně jsem toužila udržet směr, kterým jsem tušila základní školu, kde jsem měla za pár minut být. Ve chvíli, kdy jsem procházela opuštěné staveniště v marné touze nalézt cestu ven a za každou paletou rozbitých zaprášených cihel či shlukem divokých křovin tušila sériového vraha, zazpíval mi telefon, aby mě upozornil, že ve škole mám být za necelých patnáct minut. V tu chvíli trval můj neplánový výlet již přes hodinu a začala jsem věřit, že jsem se ocitla v nějaké podivné smyčce a už navždy budu bloudit v neznámé čtvrti, z níž se nějakým kouzlem vypařil veškerý život. Jsem na cestě odpověděla jsem nakonec pravdomluvně a odeslala SMS Mladší. Pak jsem zavolala do školy, aby na mě druhorozená počkala u vrátnice, protože přijdu později.
Vzhledem k tomu, že jsem absolutně netušila, kde jsem a návratem bych ztratila další hodinu, kterou už jsem jaksi k dobru neměla, zvažovala jsem, zda mi nějak prospěje, když se rozpláču nad neutěšeností vlastního života. Vzpomněla jsem si, jak se mě Mladší u čarodějnických příběhů vždycky ptá, jakou schopnost bych chtěla mít. Tentokrát jsem naprosto přesně věděla, že bych zvolila schopnost teleportace. Na okamžik jsem zavřela oči a představovala si místo, kde bych chtěla být. Když jsem je otevřela, stála jsem pořád uprostřed divoké pustiny a nedalo mi to, abych si nahlas nesdělila, že jsem blbá, blbá, blbá a ještě blbější jsou moje nápady. Jak na potvoru nešel kolem ani žádnej vrah, co by mi usnadnil situaci a sejmul ze mě břemeno vlastní blbosti.
Sundala jsem si bundu, protože krůpěje potu brázdily moje záda s intenzitou horského vodopádu. Pak jsem se rozhodla, že když už se potím jako prase, nemůžu si dovolit plakat, jelikož takovou ztrátu tekutin by moje tělo už nemuselo ustát a jelikož jsem předpokládala, že cesta do školy nepotrvá déle než obvyklých třicet minut pěšmo, nebyla jsem vybavena žádnými prostředky k přežití v divočině. Zanedlouho se na horizontu začala rýsovat železnice. Jsa rodačkou našeho města, tento nález mne udivil, ale v podstatě mi to bylo jedno, neboť touha po civilizaci byla silnější nežli logično.
Na první ceduli jsem si přečetla, že jsem ve čtvrti, kde jsem ještě nikdy nebyla. No vida, kam se člověk může za dvě hoďky dostat! Nabrala jsem směr, kterým jsem tušila kýžený cíl. A ano, byl tam. Svižným krokem, takřka obnažena, potem zborcena, vlastními nadávkami uražena a na pokraji dehydratace jsem vtrhla do školní budovy a zasípala pozdrav. Zhroutila jsem se na tělocvičnou lavici a papírovými kapesníky otírala čelo, zátylek, předtylek a ždímala zbytky vlasů. Rifle se mi lepily na nohy, což přispělo k dokonalé simulaci letních prázdnin, tudíž jsem se rozhodla vnímat konec „výletu“ pozitivně. Mladší ke mně přistoupila a s vytřeštěnýma očima se tiše zeptala: „CO se ti stalo?!“ „Jen jsem zabloudila,“ pokrčila jsem výmluvně rameny.
To byl poslední den roku, kdy mi bylo třicet sedm. Přála bych si, abych se teď, když už je mi třicet osm, přestala na svých cestách ztrácet. Na všech, tak nějak obecně…
Fajn Velikonoce, hodně sluníčka a bezpečné cesty. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment