Tohle je příběh…

Tohle je příběh…

Vzhledem k aktuálnímu dění si nechám povídání o skloncích roku na jindy a budu se zabývat začátky. Ačkoli v podstatě můžu ten příběh sklonkem začít i ukončit…

Na sklonku každého roku si přeju, aby byl ten následující lepší než ten končící. Přání je to patrně velmi neskromné. Okolnosti mě přivedly k tomu, že jsem se zamyslela nad počátky minulých let a dospěla jsem k překvapivému závěru – prožívám sérii špatných začátků.

Série započala ten poslední rok, kdy jsme ještě bydleli na Hoře hovězí. Z letošního pohledu je tím nejvýznamnějším v celé sérii. Mladší měla tři, Starší dvanáct. Nikdy jsem se o tom z různých důvodů nezmínila, ale teď to udělám, aby byl příběh kompletní. Měl to být můj třetí rok s chemoterapeutiky a druhou operací. Tento fakt ale nemá se špatným začátkem nic společného. Abych pravdu řekla, zpětně to období s nemocí hodnotím jako nejkrásnější roky svého života a nebudu tu psát, že jsem se s něčím prala nebo bojovala, jak se to rádo říkává. Jen jsem žila, jak nejlépe jsem dokázala, a nemoc mi vnesla do života jednou provždy absolutní jasno v prioritách, což mě naplnilo nepoznaným klidem a já jsem, nevím proč, věděla, že dokud mě bude někdo potřebovat, zvládnu cokoli.

Ten špatný začátek roku odstartovala babiččina hospitalizace v nemocnici. O něco později se k ní přidal děda. Kdo tenkrát četl blog, vzpomene si na obdenní popisování mých návštěv, kdy jsem s tříletým dítětem cestovala z jednoho konce města na druhé, abych jim byla prospěšná. Abych byla potřebná… Často jsem si kladla otázku, zda je totéž být dobrým člověkem a dobrým rodičem. Nebyla jsem si jistá, zda by dobrý rodič vodil každý druhý den svoje malé dítě do neutěšených prostor LDN, kde to ničím nedýchalo víc než smrtí. Současně jsem věděla, že bych se necítila jako dobrý člověk, kdybych se na prarodiče vykašlala. Hodně mi tenkrát pomohla Denisa. Ten rok mi byla nejlepším přítelem, jakého jsem si mohla přát. Cestování ukončil duben. Dědovou smrtí a babiččiným odstěhováním k mým rodičům. Domů se už nikdy nevrátila.

Jaro mělo příchuť smutku, zklamání a snahy o smíření. A zase nemocniční dezinfekce. Čekala mě druhá operace. Protože jsem neměla kam uchýlit děti, vyžebrala jsem si možnost, abych všechna předoperační vyšetření absolvovala ambulantně. Zatímco Starší byla ve škole, Mladší se mnou opět trávila týden dopoledne co dopoledne v nemocnici. Pak jsem se šla nechat odoperovat, a protože mě nechtěli pustit ještě týž den, odešla jsem na revers až ten druhý. Z nemocnice mě vezla Denisa.

Myslím, že prvorozená to příliš nevnímala. Niterně prožívala odeznívání své první lásky a nedokázala se smířit s odmítnutím. Moje pokusy přesvědčit ji, že život jde dál a neděje si nic fatálního, se od ní odrážely jako míčky od zdi. Později zjistíme, že v tomhle období počala „naslouchat svému učiteli“, který ji zavedl k Bohu. Že byl Bůh poupraven na míru sekty, už jí ale nikdo neřekl. Za to jí vysvětlili, jak je jedinečná a úžasná a jak kreténští jsme rodiče, kteří ji nikdy nechápali a chápat nebudou. A spoustu jiných užitečných věcí. A taky že to je tajný. Pochopitelně. A my to nepochopitelně zjistíme až za dva roky „díky“ Mladší, která přijde se srdceryvným pláčem, že už to nemůže vydržet, že musíme všichni uvěřit v to, co jí říká Starší, jelikož když neuvěříme, skončíme v pekle, a co ona si pak sama na světě počne… Stane se to na začátku roku.

Žili jsme s tím dva roky. Dva roky psychologů. Svoje vlastní dítě jsem udala na sociálním úřadu, žádala jsem soud o vydání nějakého opatření na zákaz styku s „učitelem“, úzkostlivě jsem hlídala, aby spolu MOJE děti nebyly o samotě, paranoidně se mi svíral žaludek při každém zašeptání, telefonem mi vyhrožoval „učitel“ a v roce, kdy se měla prvorozená hlásit na nějakou střední školu, to vygradovalo tím, že byla na propadnutí. V den přijímacích zkoušek si doma zapomněla telefon, který pípnul SMS přímo před mýma očima. Stálo tam – myslime na tebe, neuc se, pan te sam dostane, kde te chce mit. Není to úžasné? Je to úžasné! Jen houšť… Nevím, co zamýšlel „pán“, ale po krušném a emotivně vypjatém období bojkotu holčičky jsme my, blbí bezvěrci a kreténští rodiče, stáli před otázkou, co bude se sluncem našich dní příštích, když jí „pán“ žádnou školu nezařídil. A tak se ocitla na jediném soukromém gymnáziu, co bylo ochotno přijmout kohokoli. Je to asi blbý přiznat, ale ty dva roky mě drželo při životě jen vědomí, že mám nad svým životem kontrolu a že jej mohu kdykoli ukončit. Každý ráno jsem si říkala – ještě vydržím jeden den, ještě musím, pořád mě někdo potřebuje. A tak jsem vydržela. I když zachraňovat někoho proti jeho vůli je nepopsatelně vyčerpávající.

Aby Starší změnila prostředí se vším všudy, přestěhovali jsme se. Začala chodit do školy. Začala se učit. Začala mít zase kamarádky. Když šla prvně s holkama do hospody, štěstím jsem se rozbrečela. Fakt, nekecám. Byla jsem tak šťastná, že je „normální“, že se to ani nedá popsat. A před námi bylo pět let, kdy „učitele“ neuvidí.
Ano, roky nezačínaly dobře – salmonelóza, zlomená noha, ztráta imunity, pětka na pololetní vysvědčení z biologie – ale člověku se z toho rozhodně nechtělo umřít.

A máme tu letošní rok. Sklonek toho minulého nikterak nenapovídal, jaký vezme příběh spád. Tento týden nám holčička sdělila, že pro ni těch pět let, kdy byla naší vinou odtržena od sekty, bylo utrpením a že si uvědomila, že je již dospělá a nemusí se za svou víru stydět. Zvláště potěšující byla informace, že už pár měsíců aktivně víruje a zasvěcuje do tajů nadějnou ovečku Mladší. A že s námi vlastně nemůže žít, bo nechce přijít do toho pekla. Přece. To mi řekla půl hodiny po tom, co mi potvrdili, že mám černý kašel. „Opouštíš smrtelně nemocnou matku!“ snažil se dítko obměkčit Lev. „To je mi líto,“ pokrčila rameny a dál si balila kufřík. V roušce noci pak odcestovala bydlet k „učiteli“. Houfem, ovečky, seberte se všecky…

Mladší pořád brečí. Já brečím jen tajně, protože… Pořád mě snad ještě někdo potřebuje (?).

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *