Tip na výlet: Kraj Karla Jaromíra Erbena

Tip na výlet: Kraj Karla Jaromíra Erbena

I když je zima houževnatá, jaro se nezadržitelně hlásí ke slovu. Pro ty, kdo čekají, až jim počasí umožní podnikat výlety, máme tip na jeden z nich.

Vydáme se do kraje Karla Jaromíra Erbena, kterého spousta dětských i dospělých čtenářů zná díky tradičním pohádkám, písním a vyprávěnkách, které jako správný historik a archivář posbíral a mnohé z nich převyprávěl. I když jeho nejznámějším dílem je sbírka Kytice, dětem jsou bližší pohádky, například O Zlatovlásce, Tři zlaté vlasy děda Vševěda nebo Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Na výpravu za tímto klasikem můžete dětem vytisknout třeba pracovní list, který vyšel tady na Dětských stránkách.

Karel Jaromír Erben se narodil 7. listopadu 1811 ve východočeském Miletíně, městečku s necelým tisícem obyvatel, které leží v okrese Jičín. Je to odtud kousek nejen do samotného Jičína, známému díky loupežníku Rumcajsovi, ale také díky Stázině, kvůli jejíž červené sukni zvedli v příběhu Václava Čtvrtka vojnu ševci, a do Dvora Králové, kam každoročně směřují desetitisíce lidí do zoologické zahrady s proslulým safari. Svou návštěvu Miletína proto nemůžeme začít jinde než u rodného domu, kde je dnes přístupná výstava zachycující nejen důležité momenty ze života slavného rodáka, ale také atmosféru jeho doby. Dům v ulici Barbory Linkové č. 142 najdete snadno, od náměstí vás k němu zavedou orientační tabule.

Expozici zahajuje Erbenovo vyznání Miletínu:

„Miletíne, pěkný Miletíne! což je mílo v tobě bydleti,
dokud žití moje nepomine, zůstaneš mi blaze v paměti.
A vy duše čisté jako zlato, duše drahé co tam žijete,
jen vy také, prosím snažně za to, s laskavostí na mne pomněte!“

Životu a dílu Karla Jaromíra Erbena se věnuje také pětikilometrová stejnojmenná naučná stezka, která má deset zastavení a začíná právě tady – u jeho rodného domu. Kdo chce projít delší trasu, může se vydat po jejím pokračování, dlouhém 14 kilometrů.

Až si dostatečně užijete Erbena, jeho dobu i městečko Miletín, nezapomeňte si na některé z cukráren na zdejším náměstí (kde ostatně najdete i Erbenovu sochu) koupit modlitbičky, perníkovou cukrovinku připomínající modlitební knížky, které začal na miletínské pouti prodávat perníkář z rodu Erbenů Josef snad už v první polovině 19. století.

A když už jste v Miletíně a ochutnáte zdejší pochoutku, byl by hřích nevydat se ještě tentýž den do nedalekých Hořic v Podkrkonoší. Právě tady, říká se, končí krkonošské kopce a začíná Polabí. A právě tady můžete koupit nefalšovanou místní specialitu, hořické trubičky. Jde o jeden ze sedmi českých výrobků, které nesou chráněné označení původu přidělené Evropskou unií, takže se mohou vyrábět jen na území Hořic. Jde o cukrovinku stočenou z tenkých oplatek, potřenou rozpuštěným máslem a plněnou nejrůznějšími náplněmi. My jsme jich ve zdejší cukrárně ochutnali sedm, například vanilkovou, kávovou, čokoládovou, oříškovou a vaječnokoňakovou.

Hořice, to ale nejsou jen trubičky. Město je kromě nich známé nejstarší kamenosochařskou dílnou v Evropě (a také každoročně pořádaným motocyklovým závodem 300 zatáček Gustava Havla).

Když se vydáte na zdejší vrch Gothard, čeká vás tu něco, co vás o sochařské historii i současnosti města přesvědčí snad nejlíp – najdete tu galerii kamenných soch pod širým nebem. Jsou jich tu desítky a můžete na ně i lézt – pískovec, ze kterého jsou sochy vytvarovány, totiž snese takřka všechno.

Příslušnost Hořic k tradičnímu sochařskému řemeslu vám poté na Gothardu připomene i velkolepý portál místního hřbitova. A ve Smetanových sadech si můžete zopakovat několik osobností z české historie – jsou tu totiž umístěny sochy významných českých umělců (Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka nebo Mikoláše Alše), a místu se proto říká Hořický Slavín. Nás ale nejvíc uhranula mohutná socha Krakonoše s vykulenýma očima, který v jedné ruce třímá dvojici dětí. Jejím autorem Ladislav Šaloun, který mimo jiné vytvořil sousoší Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí.

V okolí Hořic, konkrétně asi kilometr na sever od nich, nezapomeňte vystoupat na Masarykovu věž samostatnosti, kterou na vrchu Chlum začali stavět – samozřejmě z pískovce – v roce 1926 za přítomnosti prvního československého prezidenta.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *