Téma školka versus škola uzavřeno

Téma školka versus škola uzavřeno

Ke konci týdne byl stav následující – Mladší tvrdošíjně trvala na tom, že chce do školy, já jsem byla stále víc nerozhodná a Lev stoprocentně přesvědčen, že odklad je ta nejideálnější varianta. Babou, která mi měla poradit, se stala Klára.

Kláru jsem zvolila hned z několika důvodů. To, že je sama původně učitelka,v tom nehrálo až tak velkou roli. Nejhlavnější roli totiž hrála zkušenost. Klářina Kačka končí první třídu. Je o rok a měsíc starší než trpaslíková a do školy šla tudíž v čerstvých šesti letech. Klára je úplně jiná povaha než já. Je to jeden z nejpraktičtějších lidí, co znám. Kačka je po ní. Taková holka-kluk. Energická, samostatná, sebevědomá, bez zbytečných sentimentů. „Já už jsem měla pocit, že tu školu potřebuje, protože se ve školce nudí,“ řekla Klára. Pak toho řekla ještě o kousek víc a závěrem dodala: „Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu zrovna já, protože jsem byla proti odkladům. Zásadně. Ale kdybych se měla rozhodovat znovu, tak bych ještě rok počkala.“

A je to. Mladší není nijak zvlášť energická, samostatná není už vůbec a sebevědomá jen v situacích a prostředí, který si už důvěrně osahala. Sentimentu má na rozdávání a emoce s ní cloumají minutu po minutě. Kdyby se narodila o čtrnáct dní později, vůbec bych nějaký dilema mít nemusela.

„Proč chceš jít do školy?“ Zeptala jsem se asi po desáté, když jsem si ji v neděli večer přizvala na pohovor. Ošila se: „No… já si myslím, že bych se už měla naučit… ehm… vstávat ráno brzo!“ Lev později mávnul rukou: „Co je to, prosím tě, za argument? Už to neřeš. Zavolej tam, že půjde až za rok a hotovo.“ „Ale když nechce?“ Zaúpěla jsem.

Celý večer mě hryzalo svědomí, v noci jsem nemohla spát. Co jsme to za rodiče? Demokraticky dáme dítěti možnost volby a v okamžiku, kdy je odpověď jiná, než chceme slyšet, nebereme ji vůbec v potaz? Zhnusena naší pokryteckou povahou jsem vstávala ráno s bolestí hlavy. Odpoledne jsem si posadila to ubohé nevyslyšené po vzdělání prahnoucí dítě před sebe se slovy: „Potřebuju si s tebou promluvit.“ „Můžu si vzít něco sladkýho?“ Zeptalo se dítě s tričkem špinavým od kečupu a na židli si kleklo. „Seď chvíli v klidu a soustřeď se. My jsme s taťkou přemýšleli o té škole a myslíme si…“ „Můžu si už vzít něco s-l-a-d…,“ skočila mi Mladší bezstarostně do řeči a na židli si stoupla. „Ne, už jsi toho měla dost. Chtěla jsem ti říct…“ „Ty nechceš být oblíbená maminka? No, dobře, jak chceš.“ „Hele, stejně budu tvá oblíbená maminka, protože jinou nemáš, tak mě poslouchej… a sedni si. My jsme si s taťkou říkali, že by bylo lepší, kdybys ještě ten příští rok chodila do školky. Co ty na to?“ Čekala jsem výbuch nesouhlasu a zklamání. Pětiletý trpaslík se však jen líně ošil na židli, kde ho to už evidentně nebavilo a ledabyle mávnul rukou: „No tak jó, nó. A teď už si můžu vzít něco s-l-a-d-ký-hóóóóó?“ A kvůli tomuhle já, blbec, v noci nespím…

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *