Taneční

Taneční

„Co to dělá?!“ otázala se prvorozená s despektem a o krok ustoupila. V křesle umístěným v rohu místnosti se mi nečetlo tak pohodlně, jak jsem si původně myslela a hlavou mi toho běželo tolik, že jsem se nedokázala soustředit na písmenka před sebou. Už poněkolikáté jsem se přistihla, že roztržitě čtu jeden odstavec podruhé a stejně nevnímám.

Zvedla jsem tedy zrak od literatury a projela pohledovou dálnici Starší. S výrazem naprostého neuvěření a nepochopení zírala skrz francouzský okno na balkon, kde Lev radostně poskakoval, máchal rukama, vykopával nohama, vlnil se v bocích a točil kol své vlastní osy. V pravé ruce držel cigaretu, v levé mobil, na tváři blažený úsměv. „CO to dělá?!“ Zopakovala občanka konsternovaně.

„Tančí?“ Odtušila jsem, ohnutýho obalu knížky využila jako záložky a po té jsem ji pomalu odložila. Sledovaly jsme muže skrz sklo. Tančil s opravdovým nasazením. „Mladší, pojď se na něco podívat,“ zavolala jsem do prostoru bytu. Paní trpaslíková doběhla během několika vteřin a zarazila se mezi futrama. Hned kousek od sestry. Pak řekla: „Na co?“ „To je tvůj otec, dítě,“ pokynula jsem směrem k postavičce tančícího muže pomyslně rozdílkované pravidelnými kousky žaluzií. „Jéééé,“ zajásala Mladší a s naprostou samozřejmostí se jí rozhoupaly boky. „Proč to dělá?“ Zeptala se vzápětí a nečekajíc na odpověď, vrhla se k balkonovým dveřím, přilepila na sklo a povykovala: „Já chci taky!“

Zatímco tančící muž se natočil tak, aby viděl do místnosti a stále se radostně zmítal, dítě stálo tak, by vidělo na tančícího muže a mohlo dokonale kopírovat jeho pohyby. „Proč to dělá?!“ Zeptala se pak Starší, která patrně uvažovala nad tím, že otce může z ulice někdo poměrně snadno vidět i identifikovat jeho činnost, což by mohlo mít případně dostatečně trapný vliv na celou její budoucnost. „Asi má radost,“ přemýšlela jsem. „Proč?!“ Odvětila občanka a znělo to jako: „A je to nutný?!“ „Nejspíš mu právě volali, že si už může vyzvednout to nový auto,“ vydedukovala jsem na základě útržků slov, co ke mně doběhly, když o pár minut před tím, odtančil živitel na balkon s telefonem u ucha a významnými pohledy.

„Jó, hurá! Nový autóóó!“ Jásala Mladší a tančila jak o život, načež počala lomcovat klikou balkonových dveří za řevu: „Já chci taky tančit venku!!!“ Starší tančit nechtěla. Pozorovala otce kritickým zrakem. Tím zrakem, jehož jsou schopny pouze, výhradně a jen dospívající, když hledí na své nadprůměrně nevhodné rodiče. „A s TÍMHLE,“ ukázala pak na křepčící postavu za sklem a rozesmála se nad představou, kterou si sama přivodila, „S TÍMHLE ty chodíš tancovat mezi lidi, jo?“

Poposedla jsem si, s úsměvem sledovala chotě za sklem, krátce jsem se zamyslela a nakonec jsem musela přiznat: „Jo.“ A ačkoli Lví tanec nebyl nikterak pod moji úroveň, která už dávno vyrostla z náctiletých měřítek, prvorozená se účastně dotkla mého ramene, tudíž jsem pro všeobecné obveselení dodala: „Ale radši se před tím vždycky trochu opiju.“ „Tak proto je ti celej týden špatně,“ konstatovala Starší narážejíc na to, že víkend prožily s Mladší u babičky, zatímco jsme my s Mafinem a Princeznou juchali.

Když jsem zauvažovala nad tím, kterak tančí Lev na veřejnosti a se mnou a kterak nyní v pseudoanonymitě prostoru lodžie, musela jsem Starší zklamat. Bylo totiž více než evidentní, že se mnou do výrazovýho tance nedává zdaleka tolik, kolik v něm dřímá. ;O)

Radostný baběletní týden všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.