Tady je krásně, i když je hnusně

Tady je krásně, i když je hnusně

Po třech týdnech v domovině mě čekalo několik překvapení. Jedním z nich je skutečnost, že předepsané sloupky skončily v propadlišti čehokoli. Mno… doufám tedy, že si povšimnete, že moje maličkost je zpět a dává to znát tímto počinem. :O)

Zahájení dovolené bylo mírně dramatické. Čas odletu nám změnili asi čtyřikrát, aniž bychom věděli proč. Prozradil nám to až hodný pilot, jakmile se s letadlem odlepil od země – letiště na malém ostrůvku Skiathosu, kde jsme měli přistát, je tak pidi, že pojme toliko dvě letadla, tudíž jsme čekali, až na něm jednoduše zbyde místečko i pro nás. Krátce před přistáním bylo zjevné, že pilot nekecal. Z výšky se zdálo nemožným na tak malém prostoru přistát tak velkým strojem, v němž jsme odevzdaně seděli. Mladší zuřivě žvýkala žvýkačku, aby jí nezaléhalo v uších a křečovitě mi svírala dlaň. Během přistání se zdálo, že by stačilo jen pouhé vyklonění z okénka a mohli bychom si podávat ruce s mávajícími kolemjdoucími, zdálo se také, že rozložitá křídla letadla s lehkostí setnou střechy domků jako kosa stébla trávy a rovněž se zdálo, že by bylo nejrozumnější přesvědčit se o existenci plovací vesty pod našimi sedadly, neboť nemůžeme přistát jinde než v průzračném moři. Jakkoli mi jindy připadá tleskání pilotovi jako formální rutina, tentokrát jsem měla pocit, že dokázal velkou, VELKOU, věc, když se kola letadla dotkla rozpáleného betonu. Poprvé v životě jsem vystoupila přímo na letištní plochu a po pár krocích nás už vítala klimatizovaná mikrohala a usměvavá delegátka.

Cesta autobusem k trajektu trvala snad jen pět minut. Za doprovodu rozdováděných racků jsme pluli vstříc prázdninám. Už když jsme se přibližovali k ostrovu, bralo to dech. Bylo to jako mířit do pohádky, jako vstoupit do podařeného obrazu, jako být součástí něčeho nadpozemského. Údajně nejzelenější řecký ostrov Zakynthos se může jít klouzat. Skopelos mu s přehledem natrhne zadek. Jakmile malý přístav otevřel náruč, fascinovaně jsme hleděli na kontrasty jasně modrého nebe, křišťálového moře a snad všech odstínů zelené zastoupené v hustých borovicových lesech, mezi kterými prosvítaly olivové háje zdobené citronovníky a mandarinkovníky s gigantickými plody. Vůně, horko, vánek, řev cikád a  líně se potulující kočky. Skopelos. Pláže, z nichž každá je jiná, o čemž jsme se přesvědčili, když jsme si na pár dní půjčili jeep a objížděli ostrov. Skopelos. Nejčistší moře, jaké jsem dosud na vlastní oči viděla. Skopelos. Minimum turistů a našinců už vůbec. Skopelos. Narazit na cos takového, aniž byste museli vycestovat na polopustý ostrov do Karibiku, považuju za zázrak.

Po stopách Mamma Mia jsme se vydali dřív, než bychom si byli sami schopni naplánovat. Už při první cestě z přístaviště k hotelu, zavelela delegátka: „Támhle na tom úseku stojí ty tři borovice!“ A byly tam. Stojí osamoceně na výběžku, který tiše a pěnivě omývá moře. Jsou mnohem menší než ostatní borovice vůkol, protože ty jsou tak vysoké, že nevyhnutelně musí růst od samého počátku světa. Když se chcete zahledět do jejich korun, musíte zaklonit hlavu tak, až to hraničí s akrobatickým výkonem a připadáte si najednou tak drobní, tak malí, tak pokorní a okouzlení, až vás ten pocit zaskočí. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani pláž z Mamma Mia, ta byla tak nádherná, že jsme s Mladší neodolaly a ukradly si jí část domů. Pašovaly jsme ji v petflašce od ledového čaje, čímž jsme vzbudily podezření během řeckého odbavování a málem nám náš kousek pláže zabavili. Nakonec nad ním mávli rukou a máme ji doma! :O) No a všem, kdo Mamma Mia viděli, musí být jasné, že jsme se nemohli nevydrápat a nevyfunět (oboje doslova) na skálu ke kostelíku. Protože mám v plánu popsat ostrov jinde a mnohem podrobněji i s foto a videodokumentací, natáčela jsem i výstup ke kostelíku a nutila Mladší, aby na strmých schodech předvedla cos dramatického, což ovšem tato nevděčná herečka odmítla a neudělalo na ni dojem ani to, že jsem svým brutálně zarýmovaným hlase zapěla „To už bude rok…“ (anglickou verzi neznám).

Mno a jinak jsme si užívali slunce, moře a řeckých pochutin, co hrdlo ráčilo a žaludek stačil. A víc podrobností si fakt nechám na jiné místo. :O) A ta věta v titulku? Ta opravdu zazněla. Devátého dne, když se obloha zatáhla, zabouřila a provazy vody se vpíjely do žíznivé země, zatímco vítr ohýbal palmy až k zemi. Lev seděl na balkonku u našeho hotelového pokoje, koukal, jak se bílá pára žene z hor a jak kapky bubnují do bazénu, nadechnul se a filosoficky pravil: „Já ti něco řeknu – tady je krásně, i když je hnusně!“ A měl pravdu. A byla to lepší hláška na dovču než ta, jíž dovolenou zahájil po té, co zjistil, že i na tomto řeckém ostrově není povoleno splachovat toaletní papír. „To snad není možný, to nesnáším!“ prskal Lev a dramaticky prorokoval: „Já ti něco řeknu, tonemůže dopadnout dobře, protože ty blbý řecký odpady nejsou vůbec připravený na naše poctivý český hovna!“ Uznejme tedy, že věta – tady je krásně, i když je hnusně – zní mnohem lépe. :O) Ostatně už v poledne se vyčasilo a přehorké slunce vypilo všechnu napršenou vodu, abychom se mohli ve stínu slunečníku spokojeně válet na pláži. A tehdy Mladší řekla: „Víš, co je divný? Že tady neprší slanej déšť!“ V tu chvíli to připadalo divný i mně, protože když jste součástí pohádky, je možný úplně všechno…

No a příště vám už napíšu něco méně informativního. Možná to, jak jsme byli na horách a… A bylo tam krásně. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *