Stopy po lidech

Stopy po lidech

Je to zvláštní, jak se z minuty na minutu stávají obyčejné věcí pozůstalostí. A někdo se jí musí probrat, prokousat, provzpomínat. A ten někdo má moc určit, co je zbytečností a co má nárok zůstat zachováno. Střípky životů tak končí v popelnicích, kontejnerech, na skládkách a v lepším případě zapomenuto v letitých nánosech prachu hluboko v něčích sklepech. Jen z mála vyvolených střípků se stává privilegovaná pozůstalost…

Na jednu stranu jsem ráda, že jsem zatím nikdy nebyla k rozebírání pozůstalostí přizvána. Jsem sběratel vzpomínek a každá druhá věc mi tím pádem připadá důležitá, tudíž bych žila zahrabána do neuvěřitelného množství otlučených, ošuntělých a nepoužitelných věcí. Cítím takovou pokoru před životem, že bych se neodvážila využít práva nominovat něco na odpadek. Na druhou stranu je mi smutno po některých „zbytečnostech“, co skončily mezi smetím, když se vyklízel byt babičky a dědy.

Už jsem zmiňovala, že po dědovi mi zůstal jen jeho otvírák na pivo s nahatým chlapečkem. Vlastně mi k ničemu není. Málokdy koupíme pití, na kterém by byla klasická kovová zátka. Ten otvírák mám hrozně ráda. Občas ho jen tak vezmu do ruky a tuhle jsem si uvědomila, že si díky němu dokážu vybavit dědu i jinak než v té podobě posledních nemocničních dní… Konečně. Po šesti letech. Díky blbýmu otvíráku, co by skončil v kontejneru, kdybych si o něj neřekla.

Kdo má tedy právo určovat důležitost věcí?

Je mi tak líto, že po prvním dědovi mi kromě společných černobílých fotek nic nezůstalo…

Kromě otvíráku jsem tehdy z babiččina a dědova bytu zachránila konvičku, cukřenku a nádobku na mlíko. Bílý porcelán s drobnýma kytičkama. Používám je. Lev říkal, že se k nám nehodí. Má pravdu. Do naší moderní kuchyně se nehodí. Kdybych si prosadila tu bílou laťkovou kuchyňskou linku ve stylu francouzského venkova, hodilo by se to. Ale nemůžete si kupovat kuchyň, která by ladila s cukřenkou po babičce… I když… já bych to byla bývala klidně udělala, kdyby tehdy Lev neřekl, že je ta linka „vyloženě hnusná“. Mně přišla krásná. Ale nechtěla jsem mít doma něco, co mému muži připadá „vyloženě hnusný“. Celý život je o kompromisech. Tak máme dítě naších kompromisů v kuchyni. Je moderní, tmavý a babiččin porcelán se k němu nehodí. Je mi to jedno. Ke mně se totiž hodí. Mám ho ráda a mrzí mě, že o hrnky jsem si řekla až v okamžiku, kdy je rodička spolu se vším ostatním vyhodila.

Tuhle moji lásku Lev svým způsobem pochopil až nedávno. Po skoro dvaceti letech se dočkal klobouku svýho dědy. Od jeho smrti visel ten klobouk na věšáku v předsíni Lví babičky, která se ho nechtěla vzdát. Teď se stal regulérní pozůstalostí. Starej, zaprášenej klobouk. Lev o něm často mluvil. Skoro stejně často jako o dědovi, člověku, kterého jsem nestihla poznat, člověku, o kterém jsem ještě nikdy z ničích úst neslyšela jedinou špatnou věc. A tak si myslím, že bych ho měla ráda, kdybych měla příležitost. Proto byl ten starej ošuntělej a po pravdě ne moc vonící klobouk jedna  z prvních věcí, která mě napadla, když se mě Švagrovka před oslavou Lvích narozenin ptala, co by asi tak chtěl bratr k čtyřicátinám. A pak ho vážně přivezla. Máme ho v obýváku. Lev mi ani nedovolil, abych ho dala do čistírny. Leží si tam na polici. Klobouk. Ne Lev. Ani trošičku se k nám nehodí. Taky klobouk. Jako do bytu. Ale k nám jako k lidem se hodí. A vím, že je to iracionální, ale mám z něj dobrý pocit, jako kdyby s ním k nám přišel klid a příměří.

Stopy po dobrých lidech by se vyhazovat neměly.

Tohle si asi myslí i tcháník se svým bratrem. Od Lví babičky toho natahali spoustu. A mezi tou spoustou je jedna úžasná věc. Sešit v pevných deskách s nápisem Kronika rodiny Lovových. Po pravdě řečeno smrdí víc než cokoli, k čemu jsem kdy v životě přičichla, ale je to fuk, protože když tu „Kroniku“ otevřete, je ručně psaná neuvěřitelně nádherným rukopisem a v prvních řádcích stojí Jmenuji se Marie Lvová, je mi patnáct let a píše se rok 1925. A to mě fascinuje. Deník patnáctileté holky. Dvouletý deník. V sedmnácti zemřela na tuberu. A není tam ani stopa po pubertální revoltě. Je v tom jen pokora a naděje…

Tak si říkám, co zbyde po našich patnáctiletých dětech. „Zaprášený“ profily na facebooku? Bez pokory a bez nadějí…

A co zbyde po nás?

Přála bych si žít tak, aby jednou někomu stálo za to schovat si po mně aspoň jednu tu malou stopu, ten střípek pro vzpomínky. I kdyby to měl být třeba jen blbej otlučenej hrnek na kafe.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *