Správná věc (?)

Správná věc (?)

Uděláme správnou věc, i když se nikdo nedívá?

Tahle otázka je vypůjčená. Zaslechla jsem ji, ale uvízla mi dál než v uších. Vážně nad ní přemýšlím. Uděláme? Udělám? Dělám? Asi bychom sami za sebe ve většině případů řekli ano. Definice správných věcí totiž – naštěstí –  není pevně dána…

… tak trochu mě to pronásleduje. Někdy jsem správností věci zmatena. Například tento týden jsem četla článek o tom, že by se už na podzim měl spustit jakýsi pilotní program na některých  školách, v rámci kterého se budou s rodiči sepisovat smlouvy, podle kterých budou odpovědni za chování svých dětí v době výuky. Pro dítě, co bude opakovaně zlobit, vyrušovat, nespolupracovat, vykřikovat a kdo ví, co ještě, si budou muset hned po telefonickém vyrozumění přijet a odvézt si ho. Kamkoli. Hlavně pryč ze školních škamen. A já se ptám – je to správná věc? Neměli by být náhodou rodiče zopovědni za své děti tak nějak přirozeně? Je na to potřeba smluv? A pokud ano, kdo bude tímto krokem vychováván a potrestán? Mám mírné pochybnosti o tom, že se to nezvladatelných dětiček nějak mimořádně citelně dotkne. S trochou nadsázky bych snad i předpovídala, že jim tím bude prokázána služba. Není snad fajn vypadnout ze školy, když mě to v ní nebaví tak moc, že musím prudit od prvního po posledního zazvonění?

Už během čtení prvních řádků jsem si nemohla nevzpomenout na synovce. Nejspíš by za těchto podmínek do školy vůbec nechodil. I když teď je jen žákem druhé třídy a smlouva, pokud jsem to dobře pochopila, se bude týkat až těch, co docházejí do sedmé třídy a výše. Ale stejně. Zatím mu byla jen bez servítků odmítnuta účast na škole v přírodě. Jeho třídní učitelka narovinu uznala, že by ho zkrátka nezvládla. Nedivím se jí. Má můj obdiv, že zvládá bez hysterie běžnou školní domluvu se svérázným Vukáškem. Sestra je pobouřena, uražena a dotčena. Ani jí se svým způsobem nedivím, nikdo neslyší rád, že je jeho dítě až takovej pacholek, a tak se dokážu vžít do jejích pocitů. Do učitelčiných se ale po pravdě řečeno vžívám mnohem intenzivněji. A jak znám výchovné metody své Sestry, obávám se, že ani čas nezmůže zázraky, Vukášek se do sedmé třídy sám nevychová a ani případná smlouva se školou, by v budoucnu na jeho chování nic nezměnila…

… takže co? Je to správná věc? Já vím, že někteří potomci jsou fakt na zabití. Dokážu si představit, jak vyčerpávající musí být předávat informace někomu, kdo o to nestojí a dává to najevo chováním hodným ústavu pro více než mentálně postižené. Dokážu si i představit tu bezmoc, když máte na starost zmetka se slovníkem posledního dlaždiče a se sklony k šikanování. A jsem jednoznačně pro, aby se to řešilo. Ale asi trochu jinak. Klidně bych těmto dětičkám nařídila veřejně prospěšné práce. Asi by museli i povinně docházet na pravidelné psychologické sedánky, pokud možno i s rodiči. Pořád se totiž nemůžu zbavit pocitu, že je potřeba definovat a následně řešit podstatu problému. A připadá mi strašně alibistický zvednout telefon a říct něčí mámě, aby si přijela pro kluka a dělala si s ním, co chce. Možná je to máma, která na něj kašle, a proto se dítě chová jako hovado. A třeba ne. Třeba je to právě máma, která je děsně milující, hodná a obětavá, a její dítě se stejně chová jako hovado. Prostě se to stává. A řekla bych, že obě tyhle mámy nebo jiní, kterých se to týká, budou potřebovat pomoc.

A co si myslíte vy? Je to správná věc?

Původně jsem chtěla psát o čarodějnicích, co jsme pálili v sobotu u Necelebritů a bylo to moc fajn. Akorát mě pak přepadla ta myšlenka se správnou věcí, o kterou jsem se potřebovala podělit. Takže jestli máte názor, napište. A já na ty čarodějnice  budu myslet příště. :O)

Týden správných rozhodnutí přeje

vaše teta Fily

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *