Smích na horší časy

Smích na horší časy

Vystoupily jsme o dvě zastávky dřív, abychom cestou do školy vyzvedly doma Kačku. Už na nás čekala. Vyběhla ven v růžové vestě, černé sukni, tělových silonkách a balerínkách s leopardím vzorem. Za rohem se k nám přidal spolužák Míša. Šla jsem za tou družinou štěbetajících dětí a jejich smích plnil ulici hlasitěji a pro mě i libozvučněji než zpěv jaro vítajícího ptactva. V tom okamžiku jsem si vzpomněla na svoje cesty do školy. Ty cesty, co byly často důležitější než těch následujících několik hodin v lavici…

Míša se poněkolikáté nadechl a řekl: „Já…“ Ale v holčičí převaze neměl sebemenší šanci cokoli říct. Jeho další slova zanikla v záchvatech smíchu. Kluk, paradoxně o hlavu menší než Mladší s Kačkou, si povzdechl: „Příště si vezmu krabičku!“ Holky na něj s údivem pohlédly: „Proč? Krabičku? Na co?“ Míša nadšen nenadálým prostorem k sebeprezentaci, dívkám mile oznámil: „Abyste se mi tam nasmály! Já si tam schovám váš smích na horší časy!“ „To je bezva nápad!“ zasmála jsem se pochvalně. Míša se sebekriticky prásknul: „Je. Ale bohužel není můj.“

Mít krabičku plnou smíchu na horší časy… To by bylo fajn. Ta představa zahnala i moji bobtnající lítost nad tím, že jsme se odstěhovali na kopec a Mladší si těchto veledůležitých cest do školy příliš neužije. Vystoupit totiž o dvě zastávky dřív je velmi, velmi, velmi adrenalinová a nebezpečná činnost. Vhodná jen pro zdatné běžce s vynikajícím orientačním smyslem a bezchybnými reflexy. Ono totiž přeběhnout v 7.20 hod. lhostejno jakého času čtyřproudou silnici, v jejichž všech pruzích se řítí nespočet aut, autobusů a trolejbusů, není žádná sranda. Zvlášť, když přebíháte kousek od zatáčky a u přechodu není semafor…

„Vám to ale sluší, holky!“ vykřikla paní učitelka obdivně a dodala: „No ano, už je jaro, že? Vestičky, kšiltovky… Vážně vám to moc sluší!“ Mladší s Kačkou se spokojeně tetelily. Martínek se vztyčil a pravil: „A mně?! Mně to taky sluší?!“ Dřív, než mohla paní učitelka výchovně zareagovat, miss číslo jedna, ta v leopardích balerínkách, si ho změřila pohledem a neochotně připustila: „Ale jo, tobě to taky docela sluší.“ Martínka to potěšilo a usedl zpět do lavice. Svým statečným otevřeným dotazem však bohužel inspiroval i spolužáka Káju. Tento, jindy tichý a nenápadný, hoch totiž řekl: „A mně?!“ Majitelka leopardích balerínek a nepsaná mluvčí estétů mu věnovala pohled, o němž bychom se nemohli zmínit nikterak lichotivě, načež nebohému Kájovi sdělila smutnou pravdu: „Tobě ne!“ Kája se zachmuřil. Kačka pokrčila rameny: „Máš smůlu, no. Ty totiž vypadáš blbě pořád.“

Myslím, že Kája se jí už na nic nezeptá.

Ten, co říká Mladší „Náušničko“, se už asi taky na nic nezeptá.

Mladší mu vymyslela přezdívku.

„Jakou?“ zajímalo mě, i když z jejího potutelného výrazu bylo zřejmé, že bych to raději neměla chtít vědět.

„Mno… On se jmenuje Havránek…“ ošila se Mladší.

„No a? To je docela normální jméno,“ usoudila jsem se.

„Docela jo… ale… my mu říkáme Kurvánek…,“ pochlubila se holčička.

„Nestydíš se?“ zeptala jsem se přísně.

Vážně se zamyslela: „Ani ne.“

Aspoň že nelže…

V poslední době si často říkám, že její puberta bude snad ještě náročnější než s prvorozenou.

„Už vím, co bych chtěla k narozeninám, mami!“ oznámila po chvíli Mladší slavnostně.

„Co?“ zeptala jsem se s mírnými obavami.

„Mobil. Dotykovej. Mohla bych ho dostat? Kdybych byla moc, moc, moc hodná? A kdybych neříkala Havránkovi Kurvánek?“

Její velkorysá nabídka mne sice dojala, přesto jsem si netroufla dát slib, o němž nejsem přesvědčena, že dodržím. „Nevím. Uvidíme,“ řekla jsem tedy.

„A pak si přeju ještě jednu věc,“ dodala druhorozená.

„Jakou?“

„Občanku!“

Asi se jí nasměju do krabičky. Do zásoby.

Krásný úsměvný týden v letním čase. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *