Smát se má poctivě

Smát se má poctivě

„Dycky sem mu řikala – košila ti musí bét bližší než kabát! Ale on byl ten rozdavačné! Co ten se mně teho navyváděl! Ale je mně po něm smutno… on byl děda pěkné hajzlík… jeden… ale zase s ním byla sranda…“ Ještě nikdy mi neznělo slovo sranda smutněji.

To jsou ty okamžiky, kdy máte najednou jasno. Kdy se rozluští něco, nad čím dlouho přemítáte. Tak nějak mimochodem, mezi řečí. Slovy, která jsou úplně naprosto neoddiskutovatelně obyčejná. Těch posledních pár let, kdy začalo období po dědově smrti, jsem přečasto přemýšlela nad tím, co se s babičkou stalo. A ano, cítila jsem svůj díl odpovědnosti na tom, jak osaměle, vykořeněně a ztraceně najednou působí. Jako kdyby část jejího života vyprchala někam do nenávratna spolu s odchodem jejího muže. Trápí mě to. Chybí mi. Moje babička s všeobjímající náručí, vždycky připravená k podpoře, nejčistší duše, jakou jsem kdy potkala, jediný člověk, co mě kdy miloval bez výhrad a já mu to věřila, jediná osoba v mém životě, které jsem nikdy nemusela nic odpustit, protože nebylo co. A přes její prostou podstatu a zemitou náturu, mi připadala moudřejší než dámy s titulem. Její myšlenky dávaly smysl, jako ho dávají myšlenky každého, kdo je srovnaný sám se sebou a vědom si svých priorit. Nikdy jsem to nikomu neřekla, snad ani sama sobě ne, ale čím jsem starší, tím více mám dojem, že mám–li pro sebe hledat nějaký vzor, bude jím ona.

Jak říkám – chybí mi. Něco se stalo. Z nejlidštějšího člověka je zatrpklá, smutná, scvrklá stařenka s pohledem bez naděje a bez zájmu. A já si pořád říkám, jestli jsem neudělala něco špatně, jestli jsem neměla udělat něco jinak a víc, aby se to nestalo, aby sama ze sebe nevyprchala jako bublinky z dlouho otevřeného sektu. A pak přišel ten okamžik, o kterém jsem psala na začátku. Tou jednou větou jako kdyby mi odpověděla na všechny otazníky.

„Je mně po něm smutno, byl to pěkné hajzlík, ale zase s ním byla sranda.“

Má pravdu. Byl to pěknej haljzlík, ten náš děda, upíjel z života takovými poživačnými doušky, že často na nikoho dalšího k upití už nezbylo, ale byla s ním sranda… Sranda… Od jeho smrti jsem babičku neviděla, že by se od srdce rozesmála…

Vybavila jsem si, jak jsme se Lvem před lety odcházeli z jejich bytu. Ten den se seznámili. Děda se bonvivánsky předváděl v roli hostitele, snášel na stůl dřevěný prkýnka s nakrájeným kdečím a provokativně klepal popel z cigaret do květináčů na kuchyňském okně, čímž babičku vždy spravedlivě rozlítil. Babička své emoce neskrývala ani před novým hostem a hlasitě muži vyčinila ukončivši to klasickým, že je blbec staré. Děda se potutelně usmíval a začal vtipkovat, dloubat do babičky loktem a laškovně ji nabádal: „No tak, bábo, už se usměé!“ Jako malý dítě, co si chce udobřit rodiče. A dělal to tak dlouho, dokud se babička nerozesmála tím svým upřímným smíchem, při kterém odhalila všechny zuby a zakláněla hlavu. Vlastně se zdálo, že se směje celým tělem a přísahala bych, že jí oči svítily, jako když padne rosa na pomněnky a opře se do ní ranní slunce. Nikdy si při tom smíchu nezakrývala ústa, jako to dělá většina lidí. Bylo jí jedno, že je jí vidět téměř až do útrob. Smála se poctivě. Všechno byla zvyklá dělat poctivě. Proč by měl být smích výjimkou? Když jsme tenkrát odcházeli z jejich bytu, Lev fascinovaně řekl: „Ještě nikdy jsem neslyšel nikoho, kdo by se tak opravdově smál. Tohle je babička s nejhezčím smíchem!“

Takže to je ono. Z babičky je skoro šest let stará smutná princezna, kterou nikdo nedokáže rozesmát, řekla jsem si v duchu a rozhlédla se po místnosti. Sešla se téměř celá větev naší rodiny. Malá Sára slavila druhé narozeniny. Sestra s Ukášem a Kikinou, já se Lvem a holkama, Mafin s Princeznou, co udělá do dvou měsíců ze Sárinky velkou sestru a naše rodička se svojí rodičkou. Celkem dost lidí na jednu smutnou babičku, napadlo mě, ale nikdo z nás asi nemá tu kouzelnou rozesmívací moc. Z úvah mě vytrhla malá rozvrkočená osoba Kikinka na odrážedle, co prosvištěla obývákem neuvěřitelnou rychlostí, zatímco ji honila Mladší držíc za ruku malou Sáří. Než Kikina opustila pokoj, stačila mezi dveřma z plných plic zařvat: „Hu–ááááá!!! Kikinka je néééjepčíííí!!!“

Všichni se za ní užasle otočili, ale v tu chvíli už projížděla Kikina obývákem podruhé (má dva vchody) a radostně ječela: „Hu–ááááá!!! Kikinka je néééjepčíííí!!!“ Když číslo předvedla během dvou minut už po čtvrté, rozesmála jsem se tak, až mi do očí vtrhlo několik slz. Postupně se ke mně přidal celý pokoj. Obývák zněl smíchem. Koukla jsem na babičku, co seděla po mé levici. Koutky úst se jí nečekaně zvedly a kolem očí se objevily vějířky smíchu. Možná ještě není pozdě…

S přáním poctivého veselí se loučí

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *