Nový rok jsem zahájila restem stran sloupku a žaludečními potížemi stran silvestrovské česnekové pomazánky. Kam jen mé oko dohlédne a ucho doslechne, všude panuje pravá novoroční skepse. Letos jsem ještě nepotkala člověka, co by řekl, že se má fajn. Taky jsem nepotkala člověka, co by si dal novoroční předsevzetí. Kromě Mladší. Má předsevzetí, že bude drsná…
Na tomto předsevzetí začala poctivě pracovat už na sklonku roku. Zvláště typické dívčí činnosti se snaží „zdrsnit“ alespoň verbálně. Při natírání rtů balzámem na sebe dělá v zrcadle drsný obličeje a prozpěvuje si drsnou píseň, během jejíchž jednotlivých slok se ďábelsky směje. Často tedy míjím v koupelně nebo předsíni (v závislosti na tom, u kterého zrcadla je méně nával) holčičku s předlouhými vlasy, která ječí: „Rtěnku si nanášela přímo na zuby… Chachá… Myslela, že je to známka punku! Chachá!“
Po měsíci doma se do školy těšila. V předvečer prvního školního dne letošního roku si nechala naplést několik copánků. Když jsme je ráno rozpletly, vyloupla se holčička s předlouhými vlasy a hřívou hodnou krále zvířat. Na rty a zuby si nanesla balzám s příchutí čokolády, oblékla se celá do nového a snad aby nevypadala zbytečně něžně, natrhla u nové černé mikiny s fialovou lebkou („Tu nutně potřebuju, mami!“) kapsu. Takto vybavena vyrazila do vzdělávacího víru.
V hodině hudební výchovy si děti rozbalovaly dárečky, co tam nechal Ježíšek. Pak někdo řekl magickou formuli – třídní fond. Mladší tedy nabyla dojmu, že není zcela od věci domnívat se, že i k nám domů přinesl dárky třídní fond nikoli Ježíšek. Zvláště po té, co se významně otázala: „Přispíváš do třídního fondu?!“ a obdržela kladnou odpověď. V této hodině rovněž zjistila, že jsem ji blamovala ujišťováním, že žákům druhých tříd Ježíšek nenosí notebooky, neboť je nepotřebují a on si tudíž jejich přání jistě vyloží jako neskromné a jak je známo, neskromné dítě nakonec výchovně nedostane nic.
„Příště si o něj napíšu!“ oznámila pevným hlasem, který nenabízel prostor k diskusi.
„Héj, to není fér!“ kontrovala Starší a označila svůj notebook za předpotopní. Aby to notebooku nebylo líto, označila posléze za předpotopní i svůj mobil. Když jsem se zeptala, který z mobilů není předpotopní, věnovala mi zářivý úsměv a informaci: „Neptej se mě na značku, ale viděla jsem jeden v časopisu a vypadal moc hezky!“
„Ty nám nějak hloupneš, dítě,“ konstatovala na sestřinu adresu Mladší.
„Tloustnu?!“ vyděsila se prvorozená.
„Hloupneš!“ zařvala druhorozená s neskrývanou radostí. „Nejlepší mobil je nokia, mami!“ obrátila se na mě žákyně 2. B.
„Jak to?“ zeptala jsem se.
„Holky to říkaly!“
Druhý den se Mladší už do školy netěšila. Vstávání má ráda stejně jako já (vůbec a ještě míň). „Nechci chodit do školy!“ brblala, když se ploužila bytem. Před odchodem použila balzám s jahodovou příchutí a zanotovala úryvek: „Smála se jenom smutným věcem! Chachá!“
„Měla jsem si od Ježíška přát, aby zrušil matematiku,“ povzdechla si, když jsme se loučily před školou. Na zem se snášelo pár vloček, co po dopadnutí vypadaly jako hvězdičky z cukru. Pohladila jsem ji po tváři: „To jsem si taky říkala, když jsem byla malá,“ přiznala jsem s nostalgií. Na rozloučenou jsem dostala jahodovou pusu.
Když jsem přišla ze školy, začala jsem psát tento sloupek. A dřív, než jsem jej dokončila, něco mě donutilo vstát, jít k zrcadlu, natřít si rty jojobovým balzámem, kouknout sama sobě do očí a v duchu si říct – máš se vlastně docela fajn. Na každém dni se dá najít aspoň kousek malýho fajn. Tak vám novoročně přeju, aby se vám to fajn dobře a snadno hledalo. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment