„Kačka říkala, že Ježíšek…“ Víte co, já to radši ani do perexu psát nebudu! Co kdyby sem zabloudilo nějaký nebohý dítě?! Tohle já si teda na triko nevezmu…
… takže budu pokračovat tady. Sichr je sichr.
„Kačka říkala, že Ježíšek není!“ oznámila Mladší. Dívala se mi zpytavě do tváře a ani na okamžik neuhnula pohledem. Co se na takovou informaci odpovídá? Rozpačitě jsem si odkašlala, proti vlastní vůli roztáhla pusu do podivnýho šklebu a inteligentně řekla: „Jo? Jak to?“ Druhorozená si škleb vysvětlila jako úsměv a tónem, co kolísal na hraně zklamání, naštvání a zvědavosti, pronesla: „Ach jo! Takže je to pravda? Asi jo, když se tak DIVNĚ usmíváš!“
„Já se neusmívám,“ dala jsem dceři toho dne již druhou prudce inteligentní odpověď. Hluboce si povzdechla: „Usmíváš! Jak to teda je?!“ Nabrala jsem dech: „Mno…“ A mezi mým „Mno…“ a okamžikem, kdy jsem větu dopověděla, mi hlavou prolítlo tisíce myšlenek a vzpomínek a úplně jsem cítila, jak se mi začíná zavařovat hlava tím úporným rychlým generováním té nejvíc nejsprávnější odpovědi, jejíž znění ani význam jsem sama neznala. Ano, nevěděla jsem, co říct.
Tobogán vzpomínek mě hodil o deset let zpět, kdy jsem ze školní družiny vyzvedávala Starší. Čerstvá školačka místo pozdravu zkrabatila obočí, mrskla o zem aktovkou s dalmatinem a vyčítavě zavrčela: „Proč jste mi lhali?!“ Byl listopad. „V čem jsme ti lhali?“ divila jsem se. „Paní učitelka nám dnes řekla, že Ježíšek není! Lhali jste mi! Proč?! Normálně řekla, že ty dárky kupujete vy!“ Tenkrát jsem jen nasucho polkla. Nebylo co řešit. Starší vůbec nepochybovala, že by paní učitelka nemusela mít pravdu. Když to řekla, je to fakt. A bylo vymalováno…
Ale s Mladší je to jiný. Koukala jsem na ni, jak celým tělem křičí, abych jí to vyvrátila. Jenže nebyla by to potom opravdu lež? Ale je pravda lepší než zklamání?
„A co si o tom myslíš ty?“ zkusila jsem se vykroutit. Zamračila se: „Je to pravda?“ Chytila jsem ji za ruku. Šly jsme studenou ulicí, smrákalo se, vítr vál obzvlášť silně a pes, kterého jsme míjely, se divoce rozštěkal. Tyhle pravdy by se na nevlídné ulici řešit neměly, napadlo mě. Možná i proto jsem řekla: „Víš, ono je to zvláštní. Vlastně to záleží jen na tobě. Na tom, čemu chceš věřit. Pamatuješ si na Petra Pana? Jak tam říkají, že dokud věříš na víly, tak je můžeš vidět a prostě jsou? S Ježíškem je to podobný. O vánocích se zkrátka můžou dít i kouzla a zázraky, a dokud na ně budeš věřit, tak se dít budou. Co myslíš?“
„Já myslím, že musí být Ježíšek,“ oddechla si Mladší a pokračovala vymýšlením důkazů: „Kdo by jinak dával pod stromeček ty dárky, když všichni večeříme?! Ha?!“ „Mno, já nevím. Kdo myslíš, že by je tam mohl dávat, kdyby to nebyl Ježíšek?“ pokrčila jsem rameny. „Já teda taky ne. Vy určitě ne, vás pořád vidím!“ zavrhla trpaslíková rodičovský podíl na nadílce. Pobaveně jsem v tobogánu vzpomínek v rychlosti prolítla mých posledních sedmnáct vánočních večerů a měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy a místo toho vážně přitakala: „Tak vidíš. Asi na světě nějaký zázraky budou…“ „Leda…,“ přerušila mě druhorozená objevně a dokonce pozdvihla ukazováček pravé ruky, aby dodala vážnost skutečně originální hypotéze: „Leda, že byste měli klony a ty by místo vás dávaly dárky pod stromeček!“
A to už jsem fakt neustála a rozesmála se, až mi studenej vítr udělal v krku malý tornádo: „Klony? A to ti OPRAVDU připadá pravděpodobnější než to, že existuje Ježíšek?“ „Tys říkala, že o vánocích je možný všechno,“ opáčila Mladší a tvářila se škodolibě. Asi jsme všichni tak trochu blázni. Nebo máme alespoň bláznivý (s)klony. :O)
V každým případku mám pocit, že tohle budou poslední vánoce s opravdovou příchutí kouzel. Čas, kdy holčičky ječí: „Proč jste mi lhali?!“ se neúprosně blíží. A proto mám v úmyslu si to maximálně užít. A vůbec, když to vezmu kolem a kolem, každej den bychom si měli maximálně užít. Každej den se totiž může stát něco kouzelnýho, co se už nevrátí. I když zrovna nejsou Vánoce.
Vaše teta Fily
Add Comment