Rozhodla jsem se

Rozhodla jsem se

Někdy si myslím, že už v okamžiku, kdy Sestra poprvé otevřela oči na svět, rozhodla se, že bude nejkrásnější vůkol, kolem a vůbec a VŠICHNI ji budou muset milovat a obdivovat. A běda tomu, kdo to nepochopí…

Toto přesvědčení se v ní patrně zakořenilo natolik, že jako dítě byla fakticky na zabití, o dospívání radši ani nemluvím. Až s pokročilejším věkem a zmožena dvěma potomky začala vydávat jakési menší známky pokory. Prapodstata ega ovšem spolehlivě vypluje na povrch, když se Sestra rozhodne komentovat okolní svět. Ostatně jako nejkrásnější vůkol, kolem a vůbec, si to snad může dovolit. Proto mě ani nepřekvapilo, když si nás s Janou při poslední návštěvě koupaliště zkoumavě prohlížela, načež pronesla (zálibně pozorujíc svoji anorektickou kostnatou nožku), že jí připadá, že od dob, co jsme bydlely ve společném domě (minus patnáct let), jsme obě trochu přibraly. „Co?“ dožadovala se souhlasu a dodala: „A ty nohy máte taky docela popraskaný, že?!“ Pokrčila jsem rameny: „Hele, nám bude za chvíli čtyřicet, prostě nebudeme furt vypadat jako ve dvaceti.“ V Sestřiných očích bylo napsáno jasné – já teda jo!!!

Rozhodla jsem se, že je fakt naivní.

Pak přiběhla Janina osmnáctiletá dcera a na celý koupaliště zařvala: „Janičko, ty vypadáš tak mladě a sexy!!!“ Jana ji objala: „Já jsem tě tak dobře vychovala!“

Rozhodla jsem se, že má pravdu.

Téhož dne jsme se Lvem dojeli ke Kapitánům na vesnici, abychom společně vyrazili na předhodovou zábavu. Všechny ty lavice, fáborky z krepáku, minipódium s kapelou, co zahraje všechno, fronta u improvizovaného stánku s klobásou a pivem, omladina tajně popíjející panáky ve stínu stromu a klasická vůně letního podvečera na venkově… jako kdyby se jeden vrátil o desítky let v čase. Rozjařeně jsem zaplatila vstupné, které u kempingového stolečku prodával dědula s úsměvem přes obě tváře. Peníze vyměnil za dva papírky a spolu s drobnými nazpět mi je vtisknul do dlaně s šibalským: „Tady je nazpátek, princezno!“

Rozhodla jsem se, že JSEM princezna.

Mé rozhodnutí kapánek zpochybnil Kapitán, který na mé radostné chlubení: „Ten pán mi řekl princezno, heč!“ suše reagoval konstatováním: „Ano, to on je takový šprýmař…“

Rozhodla jsem se, že jsem princezna i přesto.

Jana mi potvrdila. A při té příležitosti podotkla: „Jo, Fily a promiň, Sestra se mi vůbec nelíbí. Bývala tak hezká holka a teď ještě s těma krátkýma vlasama vypadá jak malej kluk…“

Rozhodla jsem se, že tuto pravdu Sestře neřeknu.

Když se rozezněla první písnička a plácek pod fáborkama vyplnilo Dneska mám, dneska mááám svůj den…, věděla jsem, že to bude fajn večer. A byl. Tančili jsme až do rána. Taky jsme zpívali až do rána. A smáli jsme se až do rána. V půlce večera jsem shodila boty a tančila bosá, protože už všichni věděli, že jsem princezna, tak jsem se na ně nemusela vyvyšovat a z klínků mě pekelně bolely nohy.

Rozhodla jsem se, že budu tančit častěji.

Když jsem to pak říkala Starší, která se ptala, jak jsme se měli, nechutně pragmaticky odvětila: „Jistě, chápu, byli jste všichni opilí…“

Rozhodla jsem se, že v roce, kdy má maturovat, ji do hlavy tlouct nebudu.

Do Kapitánovic domu jsme se ploužili kolem páté ráno. V mých střevíčkách na klínku jsem nebyla schopna udělat ani krok.

Rozhodla jsem se, že půjdu bosá.

Lev se rozhodl, že bosá nepůjdu, vnutil mi svoje bílý pantofle a šel bos sám. Cesta byla dlouhá a z větší části štěrková. Bylo to jedno z nejhezčích gest, co pro mě kdy udělal.

Rozhodla jsem se, že si to musím zkusit připomenou pokaždé, když mě bude vytáčet.

Všichni jsme si ten večer namohli nohy. Bolely nás další tři dny.

Rozhodla jsem se, že to stálo za to.

Krom toho jsem na sklonku prázdnin vypila vosu.

Rozhodla jsem se, že už to nebudu dělat.

Mladší jsme koupili její první pracovní stůl a já jsem pak kvůli tomu půl dne stěhovala všechen nábytek v jejím pokoji sem a tam, abychom to tam uspokojivě uspořádaly. Ano, sama, protože Lev byl v práci a Starší zmizela, jakmile zavětřila, že se schyluje k nějaké práci doma.

Rozhodla jsem se, že tak učinila z ohleduplnosti, aby mi v pokojíčku nezavazela…

Když jsem přestěhovala patrovou postel, musela jsem přehodit žebřík na druhou stranu, převrtat úchyty pro stan na horním lůžku, stan znovu přimontovat… Mladší na mě hleděla s obdivem. „Mami, je na čase, abych ti něco řekla!“ pravila slavnostně. Setřela jsem pot z čela, vytáhla z pusy šroubek a hekla: „Co?“ „Ty jsi prostě geniální! A když vidím, co všechno umíš a jak rychle to dokážeš, ani se mi tomu nechce věřit!“ pochlebovala mi chytře, protože po šesti hodinách tahání nábytku z místa na místo, se taková duševní blamáž celkem šikla. Usmála jsem se.

A rozhodla jsem se, že má recht. Taková já totiž jsem. Od teďka. A možná i zavolám Sestře, že teď budu chvíli nejkrásnější na světě já… :O)

Zářijový týden dobrých rozhodnutí přeje

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *