První vysvědčení paní trpaslíkové vypadá úplně jinak než to, který mám ve vybledlých deskách schovaný já. První středoškolní vysvědčení občanky Starší vypadá taky jinak. Obé mě překvapilo. Každé ovšem svým vlastním způsobem…
„Tak co vysvědčení?“ zeptala jsem se dychtivě, když jsem na chodbě školy čekala, až se druhorozená nasouká do bot. Musela jsem posečkat okamžik nutný k tomu, aby si stihla zablácenou podrážkou kozaček zdatně ušpinit bílou nohavici kalhot. „Jejda,“ pravila pobaveně s pohledem upřeným na čerstvou šmouhu. „Jejda,“ řekla podruhé. To když si zablácenou podrážkou šlápla na čepici, která vypadla z rukávu bundy. „Chi chi,“ dodala poté, co zvedla čepici a upustila bundu. Bílou. „Tak co vysvědčení?“ zopakovala jsem s povzdechem a zvedla ze země rukavice. Černý se stříbrnou notou na hřbetu.
„Dobrý,“ odvětila trpaslíková konečně. Došlo mi, že na dni, v němž obdržela své první oficiální hodnocení v životě, neshledává nic zvláštního. Když jsem si pak doma v klidu ve vysvědčení početla a spokojeně se slavnostním tónem citovala: „Prospěla jsi s vyznamenáním! To by sis na oslavu mohla dát zmrzlinu!“, ležela Mladší zrovna na zádech a upřeně pozorovala svoje břicho, který soustředěně nafukovala a vtahovala zpět. Láskyplně si je pohladila a překvapeně ke mně otočila hlávku: „Na jakou oslavu?!“
Ve chvíli, kdy do sebe tlačila zbytek jogurtové zmrzliny s příchutí lesního ovoce, jsem za dveřmi uslyšela cinkat klíče. Ó, prvorozená se vrací se svým prvním středoškolským vysvědčením! Mírně rozechvěna jsem na sebe hodila kabát, v kterým chodím kouřit na balkon, připravila jsem si cigáro, zapalovač, nadechla jsem se a otevřela dveře dřív, než Starší stačila odemknout. Kromě ní a vysvědčení jsem za dveřmi ještě objevila její spolužačku. „Tak ukaž,“ vybídla jsem světlo mého stáří. Kriticky pohlédla na úbor, v němž vítám návštěvy. „No, co?!“ ohradila jsem se pohotově, „Já už jsem připravena na to, abych ten šok přežila! Nejdřív si půjdu zapálit a pak…“ Větu jsem ukončila po dočtení vysvědčení: „Pak si budu muset nalít panáka…“
„Měl někdo hnusnější vysvědčení než ty?“ otázala jsem se netajíc své pochybnosti, jakmile jsem se vrátila z balkonu. Holky zvedly hlavy od zmrzliny a spolužačka se zakuckala. „Hm… skoro všichni,“ sdělila má gymnazistka. „Hm… třeba já,“ přiznala se spolužačka. „Z tebe budou mít doma asi taky radost,“ řekla jsem spolužačce upřímně. Pak spolu gymnazistky odešly na vzduch.
Když se večer Starší vrátila, vyčinila mi řkouce: „To se nemůžeš před těma lidma trochu ovládat?! Lída z tebe byla úplně vyděšená!“ Během plísnění ulehala na naši postel a asi si to v rozčílení špatně vyměřila, neboť se práskla hlavou o peřiňák. Neřekla jsem nic, ačkoli mne mírně uspokojilo vědomí, že své děti nemusím mlátit, jelikož jsou v otloukání sebe sama soběstačné. Mladší nenuceně pohlédla na sestru a mile zaštěbetala: „Bouchla ses co? To chce někdy použít tu hlavinku, víme?“ „Přestaň mě furt poučovat!“ zaječela Starší. „Hlavinka,“ doplnila Mladší nevzrušeně s dobrosrdečným nádechem, „To je to malé kulaté na krčku, víme?“
Zatímco Starší mumlala něco v tom smyslu, jak jsme všichni strašní a útočila na mne s větou: „Můžeš na to nějak reagovat, matko?!“, vybavovala jsem si, jak přišla se svým prvním vysvědčením ona, jak jí skákaly blonďatý culíky a jak dlouho jsme měli tu velkou jedničku pyšně vystavenou na lednici, aby ji každej viděl. „Čemu se směješ?“ vytrhla mě ze vzpomínek prvorozená, „Můžeš teda reagovat na to, co říkám?!“ „Můžu,“ připustila jsem, „Ale myslím, že to nemá smysl.“ Starší pokrčila rameny: „Asi ne. Ale obejmout mě můžeš,“ řekla nakonec. „Tak pojď sem, ty hysterko,“ přivinula jsem k sobě to velký dítě.
Malý dítě se tomu uchechtlo a řeklo: „Ty brýle jsou úplně na prd! Vůbec nic s nima není v televizi vidět jako 3D!“ Pak si Mladší sundala papírový brýle s červeným a modrým „sklíčkem“ z obličeje, odložila si je na hrudník a po chvíli přemýšlení radostně konstatovala: „Jé, super! Konečně mám taky 3D prsa!!!“ Tak jsem ji objala taky. Pak jsem je poslala spát a než se přehoupl den do druhýho školního pololetí, nalila jsem si honem deci bílýho. V tu chvíli se ve dveřích objevila mrňavá dlouhovlasá hlava paní trpaslíkové a řekla: „Dobrou noc, mami. No teda! Ty si tady dáváš vínečko, jo? To je, co? Pohodička, klídeček, vínečko…“
Pěknej pohodičkovej, klídečkovej a takdálečkovej první únorovej týden všem. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment