Minulý víkend, ten před týdnem dešťů, jsme prožili po dlouhé době s Ámožníkovými. A stálo to věru za to. Zvláště sobotní den, kdy jsme se vypravili plovčit za hranice do teplých vod Laa.
Sraz na Mikulovské benzínce v dopoledních hodinách proběhl dle očekávání. Ámožníkovic přijeli o kousek dřív a když jsme i my docválali na parking, viděli jsme kluky, kterak se před sportovním výkonem posilňují tatrankami. Pepek měl hnědý tříčtvrťáky a barevný ponožky vytažený proklatě vysoko. „Říkala jsem ti, aby sis je nebral,“ připomenula mu Denisa. Pepek vložil do úst poslední sousto tatranky a s ledovým klidem vylosoval z kapsy ponožky ve shodné barvě jako kalhoty. „Dám si je v autě,“ odvětil a odešel. „Néééé, neber si žádnýýýý,“ volala za ním Denča. Pepíno si ovšem v autě ponožky skutečně vyměnil. Z těch druhých se vyklubaly podkolenky a vypadal opravdu notně extravagantně, s čímž byl, dle všeho, spokojen a konečně měl čas vysvětlit Mladší, kterak to v areálu termálních lázní vypadá.
O trpaslících nekecal. Byli tam a fakticky chrlili vodu z našpulených rtíků. Okamžik, kdy k nim Pepča přistoupil, se pro mě osobně stal fascinující záležitostí, neboť Pepek stejně jako před ním již mnoho jiných miniplavčíků ucpal umělým trpaslíkům ústa. To by samo o sobě pochopitelně tak zvláštní nebylo, kdyby se v zápětí do těch úst nepodíval, aby zjistil, co tam vlastně ta ucpaná voda dělá. Narval oko přímo k otvoru a oddělal dlaň. Mocné trpasličí plivnutí ho odhodilo stranou. Pepek zmáčenej od hlavy k patě jen pokrčil rameny a odešel na klouzačku. Z míry ho fakt vyvede máloco.
Mladší se nejvíc líbilo v kole, kde stále rotoval proud a unášel všechny, kteří se do něj dostali. Zatímco mně se po chvíli dělalo blivno, dětičky si to s jásotem užívaly. Nejvíce opět Pepíno, který vyhledával místa u kraje, kde byla síla proudu největší, tak moc největší, že mu pokaždé svlíkla trenkový plavky a on tam s jásotem kmital s holým zadkem, poněvadž jeho nafouknutá křidýlka mu neumožňovala, by se pro plavky ladně se snášející ke dnu potopil. Naštěstí Brašule plavat umí, takže je bráchovi vždy vylovil. Jelikož měl však sám nepříliš přiléhavé trenkové plavky, v četných případech o ně při záchranné akci též přišel. Největší atrakcí pro mě však v těchto vodách byla neoddiskutovatelně má přítelka Denisa.
Asi jsem se o tom již někdy v minulosti zmínila – Denča je neplavec. Kolující voda byla vysoká tak akorát, aby v ní mohl dospělec chodit, proto se do ní také neplavkyně odvážila. S odejitím to už bylo o poznání horší, neboť se bála postavit proudu a prodrat se jím ven, takže se křečovitě držela okraje bazénu a volala na otce Ámožníka: „Pojď mě zachrááánit!!!“ nebo taky: „Pojď mě vyndat!“ Z počátku jsem se domnívala, že žertuje a stejný dojem měl patrně i otec Ámožník, který se jen potutelně usmál a odešel na kafe. Když po vypití kávy zjistil, že jeho žena stále ještě plandá u kraje bazénu a na záchraně trvá, s úsměvem vlezl do vody, nahodil si manželku na záda a nakonec si ji fakt zachránil.
Specifický humor otce Ámožníka mě málem dostal pod stůl, když jsme dětem po obědě dopřáli zmrzlinu. Pepkova zmrzka po dvou líznutích skončila na zemi, kde se utěšeně roztékala. Pepek smutnej jak želva ji odevzdaně nabíral do papírovýho kapesníku. A protože ho bylo Denči logicky líto, nabídla, že mu koupí ještě jednu, nějakou malou. Pepkovi se rozzářily oči a už kmital k chladícímu pultu. Vracel se se zmrzkou zabalenou v oválným papírovým obalu. „Jak se to jí?“ Zkoumala Denisa a převracela v rukou brčko, který jim ke zmrzce přidali u pokladny. Z přítomnosti brčka otec Ámožník naznal, že se jím má pochoutka patrně sát. Aniž by odstranil víčko zmrzliny, propíchnul jej brčkem a podal Pepkovi s doporučením, aby cucal. Pepča cucal a sál o sto šest, až začal ve tváři mírně brunátnět, ale do pusy se mu nedostalo ani ťuk. „Nemá se to napíchnout z druhé strany a vytlačit ven?“ navrhla jsem. Otec Ámožník se jal mraženou pochoutku zkoumat, načež ji vrátil synkovi s neskrývaným odporem a dotazem, ježto směřoval k jeho ženě: „Nechápem, na čo kupujeme také pretechnizované zmrzliny!“
„A není to tam napsaný?“ napadlo mě ještě, pročež se Denča rozhodla, že si to přečte. Zjistila však, že znalost němčiny i angličtiny je jí na nic, když nemá brejle a kouká na pidipísmenka. Nakonec se ukázalo, že jsem měla pravdu. Zmrzka se fakt měla vytlačovat brčkem ven. Že je „pretechnizovaná“ jí už ale zůstalo. :O)
A po zábavném obědě jsme šli zase plavat a hodně času trávili ve venkovním slaným bazénu, kde jsem usoudila, že bych tam mohla zůstat navždy, neboť voda byla na můj vkus tak akorát teplá. Bohužel nám z ní děti stále prchaly, neboť na jejich vkus moc málo rotovala a už vůbec nikomu nestahovala trenky.
Když už jsme končili pátou hodinu pobytu a organizovali odchod do šaten, vzpomněli si kluci, že jsme úplně, ale úplně, vynechali tobogán. Tedy já jsem to věděla, už když jsem tu příšernou rouru viděla z venku, že ji zcela určitě vynechám, ale oni na to měli jiný názor. Otec Ámožník tedy svižně vyběhnul schody, za ním běžel Brašule a už svištěli dolů. Poprvý, podruhý… poixtý, než Pepek naznal, že není možný, aby se taková zábava odehrávala bez něj a šel srdnatě jezdit též. To se už k tobogánové skupince přidal i Lev. My tři holky jsme to se zatajeným dechem sledovaly a mně se dělalo mírně mdlo, když jsem viděla dojíždět neohroženého Pepka Ámožníka. Na Mladší to udělalo takovej dojem, že po zážitku, k mé velké nelibosti, zaprahla…
I Lev pravil, že pojede s ní. Nechtěla jsem jí to vymlouvat, ale myslím, že moje zelená barva v obličeji byla výmluvná až dost. A tak jsem s ještě zatajenějším dechem a staženým žaludkem čekala u ústí tobogánu a v hlavě se mi odehrával jeden katastrofickej scénář za druhým. A pak se přiřítili. Dohromady dobrých stotřicet kilo rozvířilo hladinu dojezdové plochy natolik, že mě to ohodilo absolutně celou. Jo, málem jsem se tam na tom břehu při čekání utopila. :O)
„Tak co?“ Hnala jsem se k Mladší. Voda jí crčela z dlouhých spletených (zbytečně spletených) vlasů, divoce mrkala a bylo vidět, že to nebyla tak úplně pohodička, jak si asi představovala. Ale protože není bábovka po mně, usmála se a řekla: „To bylo super! Pojedeme ještě jednou?“ Utřela jsem si obličej osuškou.
Po cestě domů jsme si ještě udělali přestávku v Dolních Věstonicích v jedné příjemné restauraci, kterou jsme objevili víkend před tím při cestě na Dívčí hrady. Seděli jsme na útulné zahrádce, popíjeli pivo (já jediná alko), ratolesti běhaly po zahradě, zkoumaly její zákoutí, tulily se ke štěněti obří fily a houpaly se na super houpacích sítích. Pak našel Brašule v křoví slepýše a Pepek ho vzal do ruky, protože byl z trojice jedinej, kdo se ho nebál. A pak jsme jeli domů. A Mladší byla trošku naštvaná, že se s Pepkem ještě nemohli jít romanticky projít, když se tak krásně skoroletně stmívá. :O)
Nu což, stejně si to mohli dopovědět druhý den, kdy jsme byli pouštět na rybníku lodě, a chytila nás brutální bouřka, která odstartovala ten protivnej studenej deštivej týden.
Taky se tak těšíte na léto?
Vaše teta Fily
Add Comment