Prudič týdne

Prudič týdne

Venku roste travička, zelená je babička. Protože má mořskou nemoc, na doktora volá: „Pomoc!!!“

„A hodně těch vykřičníků tam dej, mami!“ instruovala mě Mladší, když mi diktovala báseň, kterou složily s Kačkou ve školní družině. U ucha držela mobil a do něj jí hodnotnou poezii předčítala právě zmíněná spoluautorka, jelikož se Mladší rozhodla, že báseň přepíše na počítači a já ji pak vytisknu.

To bylo v pondělí. První den dalšího a na nějakou dobu i posledního týdne s Kikinou. Pondělí. Den, kdy byl aspirant na titul největšího prudiče týdne na hony před svými soky. Dobře, přiznávám, kecala jsem. S Kikinou není jen sranda. Při pondělním večeru jsem vyčerpaně skládala střípky uplynulého dne a omezovala se jen na méně slabičná slova.

Ten den pršelo. Holčička byla napruzená od samýho rána. Pro sebemenší blbost fňukala, urážela se a trucovala. Že se ostentativně vrhá na podlahu v bytě, kde tluče nožičkama do dlažby, plovoučky nebo sporého koberečku, jsem se snažila zvládat s předstíranou trpělivostí (neboť mi nebyla dána do vínku přirozenou cestou). Když se se mnou ta bláhová snažila poprat, jakmile jsem se k ní po poledním spánku přiblížila s bundou (protože jsem musela jet do školy pro Mladší a mrňavá neteř na mě ječela, že nikam nejde a zůstává doma), odložila jsem jí bundu na hlavu a odešla pro botičky. To ji pobavilo a rozchechtala se na celý kolo. Ještě dvakrát se pak sama bujaře schovala pod bundu, čímž mne zmátla, bo jsem uvěřila, že se tím uvedla do dobrého rozmaru. Ten jí však vydržel toliko do okamžiku, kdy zmerčila své vlastní (a jak Sestra ráda připomíná značkové!) boty. Značka bot byla a je však nevděčné holčičce totálně ukradená, navíc jsou to tak senzační boty, že s váma musí, prostě musí, dítě při jejich obouvání spolupracovat, jinak ho do nich v lepším případě nedostanete a v horším mu způsobíte zlomeninu obou kotníků krouživým pohybem. Jak se dá tušit, Kikina neměla na spolupráci ani pomyšlení. Byla totiž příliš zaneprázdněna zmítáním a kopáním. (Někdy dětem fakt tu jejich energii závidím.)

Bylo půl třetí, když jsme vyšly před dům. Tedy já vyšla a mrskající se holčičku nesla pod paží. Drobně pršelo. „P-ší!“ konstatovala neteř. „Ano, prší,“ přitakala jsem a prahnouc po bobříku vlídnosti jsem se jala notovat notoricky známou píseň Prší, prší, jen se leje… Holčičku to obměkčilo a uvolila se, že popojde po svých. Byla jsem jí vděčná, neboť mne chytala křeč do zad. (Dospělí holt fakt málo vydrží.) Ukázalo se však, že mi to jen tak neprojde. Jakmile jsem byla u konce písně, Kikina mne přísně pobídla: „Pívej!“ Po šestém repete jsem začala být mírně ochraptělá. Naštěstí jsme se blížily k zastávce trolejbusu. „To už stačí, teď zkus zpívat ty,“ navrhla jsem Kikině. Uraženě ke mně otočila hlavu a lehla si. (Už jsem se zmínila, že ten den pršelo?) Lehla si do trávy. Ano, nožičkama kopala. Tak jsem ji zvedla a doběhla trolejbus.

Celou cestu se snažila prchnout, jelikož se mnou přece nemluvila. Snad aby se mi pomstila, ihned po vystoupení z hromadného prostředku šlápla s chutí do hovna. Ne, nebyl to omyl. Když jsme se ve škole dočkaly Mladší, na uvítanou ji zmlátila. Pak jsme jely domů. Cesta byla dlouhá. Kikina často ležela… (a mně se ji už nechtělo tak vláčet, když měla to ehm na botě). Když se ale zasekla uprostřed silnice, poponést jsem ji musela. A co si budeme namlouvat, když si do mě utřela ehm z boty, příkře jsem zavrčela: „Ale už se OPRAVDU začínám hodně zlobit!“

V pozdním odpoledni, zrovna když Mladší brečela, že jí sestřenice schválně servala všechny nálepky z pelesti postele, přišla Sestra a zeptala se: „Byla hodná?“ Rozpačitě mi škubly koutky. „Mno…,“ řekla jsem váhavě, „kdybych řekla, že byla hodná, musela bych lhát.“ I obrátila se Sestra na své dítě: „Tys zlobila?!“ Kikina dotčeně zavrtěla hlavou a zvolala: „To ne já! To ona!“ a zapíchla do mě prst. A měla pravdu. Ona přece o zlobení neřekla ani půl slova.

V tomto duchu proběhl celý týden. Jen úterý bylo trošku jiné. To měla totiž Kikina deštník, takže mohla šťouchat i do cizích lidí. „Ten jí už zítra, prosím tě, nedávej!“ žádala jsem Sestru. „Ale ona si ho bere sama,“ namítla.

Prudičem týdne se tedy pro mě stává…

Už dlouho jsem se tak netěšila na pátek. Jakmile nastal a s Kikinou jsme si na sklonku dne zamávaly, ulevila jsem si: „A je pryč. Konečně.“ „No, mami!“ pokárala mě Starší. Chtěla jsem vyhrknout nějakou obhajobu, ale předběhla mě, protože sama sebe doplnila: „Já nevím, proč ty děti vlastně nechceš bít!“ Přiznávám, že tuto otázku jsem si během týdne také párkrát položila… No, ale přežili i přežily jsme a to je hlavní. :O)

Klidný týden bez vztekání přeje teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *