Předvánočně

„Tak co bys teda chtěla k těm Vánocům?“ zeptal se Lev někdy uprostřed prosince. Seděli jsme zrovna v pizzerii, pili kafe a kolem nás hučel obchoďák předvánočním šílenstvím. „Nic,“ odsekla jsem, neboť i Lev, předrahý to můj muž, byl toho dne tak dokonale šíleně předvánočně naladěn, že jsem si v duchu škodolibě představovala, že není jednou tak velkej jako já, nýbrž aspoň dvakrát tak malej…

To bych ho pak mohla s klidem ohnout přes koleno nebo odstrčit do dětskýho koutku. Taky jsem si vzpomněla, jak jsem mu jednou řekla, že kdyby byl trpaslík, nemohl by se jmenovat jinak než Rejpal, a když jsem si vybavila, jak se tehdá nečepýřil, trošku mi to zvedlo náladu. Lev, kterýžto netušil, co se v mé předvánočně šílené hlavince odehrává za složitý a intelektuálně náročný pochody, se vytasil se svým toho času nejmilejším miláčkem všech miláčků. Vytáhl ho z kapsy a položil na stůl. Zdatnější čtenáři si tedy odvodí, že to nebyl žádný z potomků a já už vůbec ne, páč my bychom se fakt do kapsy nevlezli. Leda do nějaký velký, leč takovou Lev nedisponuje.

Miláček všech miláčků, čili ajajajfoun, dělá Lví duši jen samou radost. Týden co týden se učí nějaký nový kraviny, aby svého majitele absolutně a bez výhrad uspokojil. Camravé věty: „Hele, mám novou aplikaci!!!“ už patří pár týdnů k našim vítacím rituálům. Proto mě ani nepřekvapilo, když Lev miláčka všech miláčků zapnul a pravil: „Hele, mám novou aplikaci! Je super! Píšou se do ní třeba seznamy na nákup!“ Jelikož jsem si stále v duchu pobaveně představovala vlastního manžela jako malýho uvztekanýho trpaslíka s bílým plnovousem, praktičnost aplikace ve Lvích spárech jsem velkoryse nekomentovala.

„Takže… cos to říkala, že chceš? Aha, už vím – nic. Tak to si napíšu jako položku číslo jedna!“ řekl Lev, a jak řekl, tak i učinil. Na jásavě rozsvícené obrazovce se pod položkou čísla jedna objevilo černý na žlutým – nic. Lev se na své (mé!) nic zálibně podíval, spokojeně se usmál a konstatoval: „To už vlastně mám, takže si to můžu škrtnout! No výborně!“ A pak to svý, vlastně mý, nic škrtnul. „Hele,“ řekl po škrtnutí a pyšně mi namířil monitorek do obličeje. V duchu jsem ho láskyplně přejmenovala z Rejpala na Šmudlu (toho jsem měla vždycky nejradši) a smířlivě souhlasila: „Super.“ Načež jsem doplnila seznam o další položky.

Jako každý rok nevím, co mi Ježíšek nadělí. Vím, co nadělí holkám, Lvovi a ostatnímu příbuzenstvu, kterýho se dotýkají moje ježíškovský kompetence. A jako každý rok doufám, že mi nadělí to, co chci ze všeho na světě nejvíc – aby všichni, na kterých mi záleží, byli šťastní, zdraví a ohleduplní, aby nemuseli čelit bolestným ztrátám a beznaději, aby se nikdy necítili sami a vždycky měli v zásobě nějakou tu spřízněnou duši, a aby to nevzdávali, když občas nebude úplná pohoda. A sama za sebe si přeju, abych měla dost trpělivosti a sil na uzavření kapitol mýho života, který napsal letošní rok a aby ty kapitoly měly dobrej konec… (Jo a taky si přeju, aby nepraskaly vždycky naráz všechny žárovky, který máme v bytě!)

A vám kromě toho všeho navíc přeju, abyste si vánoční svátky užili v dobrém rozmaru a abyste se stihli potkat se všemi, s kterými se potkat chcete. Krásnej, krásnej, krásnej a ještě jednou krásnej vánoční týden!

Vaše teta Fily