Před dovolenou…

Před dovolenou…

V době, kdy budete číst tento sloupek, budu už druhý den u moře. Tedy alespoň v to doufám, protože v době, kdy tyto řádky píšu, ještě u moře nejsem. Jsem doma. S Mladší. Má angínu…

K poznání, že má druhorozená angínu, nevedlo příliš indicií. Ta nejvíce nápadná byla: „Mě bolí nohýýýý!!!“ „Tak to asi potřebuješ víc trénovat,“ usoudila jsem a letmým polibkem na čelo překontrolovala, že princezna nemá zvýšenou teplotu. Když se ve čtvrtek odpoledne vrátila z cyklistikování s Julčou celá odřená a s notně zhrublým hlasem, pojala jsem mírné podezření. „Proč mluvíš tak hlubokým hlasem?“ Položila jsem paní trpaslíkové sugestivní dotaz, na který neznala odpověď. Nepovažuji-li tedy za odpověď zabručení: „Já mluvím hlubokým hlasem?“ „Otevři pusu,“ řekla jsem tedy.

A byly tam. Čepy jako zrnka obří kukuřice. Na tuto informaci reagoval Lev zcela typicky obviňujícím: „Proč?! To se o to nemůžeš nějak postarat?!“ Netušila jsem, kterak zabránit angíně, by se zrovna naší rodině obloukem vyhnula, pročež jsem děla, že považuji za pozitivní, že jsme ji odhalili a stihneme ji vyléčit před odletem. Lev řekl sprosté slovo a my holky jsme v pátek ráno naklusaly k paní Doktorové.

„Vy ordinujete sama?“ vydechla jsem úžasem, když jsem nenápadným kouknutím pod stůl zjistila, že je v ordinaci opravdu pouze a jen a toliko sestřička. „No…,“ řekla rozpačitě, „paní doktorce se udělalo tak špatně, že ráno ani nevstala a volala mi to, když už byla čekárna plná lidí. Tak mi bylo blbý poslat je pryč. A co máte vy? Snad to zvládneme… Uf.“ „Snad si tipneme dobře,“ zasmála jsem se, „my máme asi angínu.“ Sestřička koukla Mladší do krku a pravila: „No fuj, fakt! A jakou!“ Pak nám s paní Doktorovou na drátě napsaly recept a šly jsme se léčit.

Protože trpaslíková neměla ani známku po teplotě, kašli či rýmě, nakonec jsme přece jen odjeli do Tcháňatova. A bylo to fajn, i když jsme tentokrát nemohli nikam na výlet a víkend trávili ve stínu domu nebo zahrady. Mladší taky trávila kus času s dědou v dílně, bo jí ten hodný muž na její žádost vyrobil dřevěnou plachetnici. „Ještě provázek, dědo! Ať mi v moři neuplave!“ Upomínala jej bacilonosička a chválila dědu až do nebe, když na lodičce v malým jezírku na zahradě vozila Barta z kindervája.

Toho času její otec seděl u počítače a hledal informace o hotelu, kam jsem nám zařídila dovolenou. Jelikož se již dva dny předtím v souvislosti s angínou rozhodl, že život jest na sprosté slovo, nehodlal na tom nic měnit ani o víkendu a každou chvíli chodil ponuře a otráveně zvěstovat, co zjistil. Na sprosté slovo tedy bylo i zjištění, že k hotelu vede silnice, zajisté tam budou Němci a měřením na satelitní mapě dospěl k závěru, že cestovka je plná lhářů, páč on naměřil od hotelu k pláži nejméně 200 m a oni tvrdí 150 m! Že začal měřit už v místě, kde i dle satelitního snímku moře olizovalo pláž, považoval za zanedbatelný detail. Rozplakala jsem se až k večeru krátce před grilováním a oznámila, že nikam jet nechci a celou akci odvolám. „Jak nepojedeme?!“ Zvolal Lev, „Ty ses snad zbláznila!“ „Tak teda pojedeme a budeme mi celých 15 dní nadávat,“ fňukala jsem rezignovaně. „Nebudeme ti nadávat,“ pravil můj muž velkoryse a dodal: „Já nechápu, z čeho seš pořád tak nervózní.“

Tak jen doufám, že v době, kdy toto čtete, nejsem ani trochu nervózní, užívám si slunce a moře na Mallorce obklopena zdravou a optimistickou rodinou. Po návratu podám samozřejmě hlášení, neboť jsme si s Mladší pořídily deník, do kterýho si budeme zapisovat zážitky. Nejvíc se těšíme na delfíny a cvičený papoušky! A vám přeju krásnej začátek prázdnin a hóóódně pozitivních emocí. :O)

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *