Kdo četl blog, ví, že několik posledních dní bylo zasvěceno povyšování naší předsíně na prostor pro lidi, kteří nedokáží ocenit krásu třicet let starýho linolea a pseudovestavných skříní, za jejichž existenci platí obci každý měsíc deset korun českých za kus. Ano, jsme velmi náročná rodina. Kdo blog nečetl, dozvěděl se to teď z předešlé věty, akorát holt přišel o pár komických vložek…
Vedlejším produktem této nám libé akce jest bohužel (opět) všudypřítomný prach. Tato skutečnost se mi měla ovšem stát poučnou, čímž mě utvrdila v přesvědčení, že nic na světě se neděje bezdůvodně a vnímání většiny toho, co nás potkává, je jen na tom starým známým úhlu pohledu.
Bezesporu nejkrásnější úhel si našla Mladší. Přítomnost prachu přijala s nadšením a kreativitou sobě vlastní. Kreslí do něj srdíčka. Je to fajn, bo máme byt plnej srdíček. A zadarmo ;O) Oproti tomu se beze všech pochybností prokázalo, že Lev nemá pro umělecké cítění ani ty nejmenší sklony. Na rozdíl od Mladší totiž srdíčka nekreslí. Občas jen přejede ukazováčkem pravé ruky po nábytku, koukne na prst, pak na šmouhu, kterou vytvořil, a zřejmě jen proto, že nepřipomíná srdíčko ani nic tomu podobnýho, se zatváří zhnuseně, následuje vzdech a vyčítavý pohled číslo jedna, ježto je věnován mně. Ale můžu já za to, že mu nejdou srdíčka? ;O) Přemýšlím, jaký úhel pohledu má na prašnou situaci Starší a nemůžu na to přijít. Starší je nejodolnější z celé naší rodiny a prach ignoruje, nekomentuje a raději do něj ani nic nekreslí. Činí tak proto, že je mazanec a nechce riskovat, že by ji někdo zvolil za hlavního likvidátora. A já? Nejdřív jsem zkoušela tu Lví metodu, ale nebylo to nic moc, navíc než jsem došla do koupelny, abych sama na sebe udělala vyčítavý pohled do zrcadla, většinou mě něco vyrušilo a nedošla jsem. Pak, přiznávám, jsem zkoušela trpasličí metodu. Bavila mě víc než Lví a srdíčka se mi fakt povedly! Mladší řekla, že jsem strašně šikovná maminka. Což já jsem. Tento sloupek píšu v pátek večer a přešla jsem do fáze Starší, neboť zítra malujeme a jen maniak a moje máma jsou schopní utírat prach den před malováním…
A to by bylo o prachu u nás doma asi tak všechno. Určitě vás to hodně bavilo. :OP
Tak. A protože Mladší kašle (opět, opět) jako tuberák a teče jí z nosu i očí a srdíčka už namalovala, kam se dalo, nechala se pozvat jeden den odpoledne na návštěvu ke Kačce, aby toho nedejchala víc, než je nutný. Když jsem ji přišla vyzvednout, pouštěly si v pokojíčku písničky a tančily v „bunkru“ vyrobeným z velké deky. Pak mi řekly, že si ještě musím dát čaj, protože nemají „dohráno“. Objednala jsem si tedy u Carol čaj, a když jsem si zouvala boty, zahlídla jsem na dveřích výkres. Byl na něm pes se spokojeným výrazem a vedle něj byla pečlivě napsaná gratulace k svátku.
„Jé, to je pěkný,“ pochválila jsem Kaččin výtvor.
„A tos ještě neviděla tohle!“ chvástala se Carol a podala mi do ruky další z Kaččiných blahopřání.
Ještě nikdy jsem neměla chuť ukrást něčí blahopřejnou kartičku. Až teď. Nebo jsem si ji aspoň měla opsat, protože si z ní pamatuju jen tohle:
Milá maminko všechno nejlepší k svátku, ať jsi dlouho v práci a jsi zdravá. Kéž bys vydělávala hodně peněz! Mám tě ráda. A ty mě?! Káča
Nevím, jak pro vás, ale pro mě to bylo setkání s jedním z nejoriginálnějších přání. Možná by to dnes mohlo motivovat ty, kteří znají nějakou tu Cecílii. :O)
Mějte se krásně, malujte srdíčka a buďte hodní, protože už za dva týdny přijde Mikuláš!
Vaše teta Fily
Add Comment