Potí se kráva?

Potí se kráva?

„To je vedro!“ funěla Mladší jdouc do kopce. „Však si ho užij, brzy má být zase zima,“ informovala jsem holčičku a předběhla ji, protože se táhla jako slimák. Na vrcholku kopce jsem se zastavila a čekala, až dofuní. Dofuněla a řekla: „To je dobře, že bude zima. Se aspoň nebudu potit jako prase!“ „Myslím, že prase se nepotí…“ namítla jsem.

V jejím pohledu bylo tolik pochybností, že jsem si ani nemohla namlouvat, že by mi dítě ještě kdy bylo schopno bezmezně věřit. Čím to je, že se potomkům zdá, že s jejich přibývajícím věkem jako by klesala inteligence rodičova? A pociťují to všichni potomkové, či jsou tak chytří jen ti moji? A mám to brát jako odměnu nebo trest? A nejsem náhodou úplně blbá a nemůžu si za to sama tím, že je podporuju v projevování vlastních názorů? Neměla jsem to zatrhnout hned v zárodku? Tohle všechno se mi honilo hlavou, zatím co slečna Všechnovímová s povzdechem kroutila tou svojí hlavou. Ne, nevzdám se, umínila jsem si a statečně se usmála na tu nekonečně inteligentní bytost, jíž jsem měla tu čest přivésti na svět. „Prase se prostě nepotí!“ pronesla jsem hlasem pevným.

„Fakt ne? A víš to jistě? Proč by se to asi říkalo? Ale dobře, tak se aspoň nebudu potit jako… jako… kráva!“ zvolala triumfálně. Okolo jdoucí cizí babička se vyděšení rozhlédla. Ujistivši se, že sídlištěm žádná zpocená kráva neběží, pokračovala v šouravé chůzi. Mladší se potutelně pochechtávala.

„Nejsem si jistá, že se kráva potí…“ pokrčila jsem rameny.

„No, mami! Tak to už je příliš. Určitě se potí, když je živej živočich. I živej člověk se potí!“ poučila mě dívenka, moudře u toho kulila ty svoje obří oči a pokyvovala hlávkou.

Chvíli trvalo, než jsem se zmohla na odpověď, jelikož jsem byla příliš zaměstnána představami potem zborcených ryb, šneků, mravenců, berušek, holubů a všelikých jiných živých živočichů, a o všechny tyto představy jsem se musela s Mladší podělit, tudíž jsme se smály celých patnáct minut, co nás dělily od příchodu k domovním dveřím. Poslední potící se představou byla žížala. Ta nás rozesmála tak, až nám vyhrkly slzy z očí.

„Hele, víš co? Tak já to prostě zjistím,“ slíbila jsem slečně Všechnovímové a usedla k internetu.

„Měla jsem pravdu! Prase se nepotíííí!!!“ jásala jsem a natáčela k druhorozené monitor.

„Dobře, maminko,“ řeklo to hodné děvče a škodolibě dodalo: „Ale o krávě tu nic nepíšou!“

Měla pravdu. Hledám cos o pocení krav již dobré tři dny. Neúspěšně. Tudíž mám úplně jasnou otázku – lidi, potí se kráva?

Toho dne se ovšem ještě ukázalo, že Mladší, ač sebeprezentována jako Všechnovímová stále častěji, má v živočišné říši mírný hokej. Kupodivu se to projevilo u vypracovávání domácího úkolu z jazyka rodného. Úkol to byl snadný a žertovný, Mladší jej plnila s hlavou podepřenou a ledabyle u toho cucala kryt od pera nedbaje na mé varování stran aftů. „To je jednoduchý,“ hihňala se, když přiřazovala zvířata z pravého sloupce do textu v levém sloupci. „Je chytrý jako… liška?“ „Ano, liška,“ přitakala jsem. Následovalo hbitý jako někdo, silný jako někdo, lstivý jako někdo a tak různě a najednou se holčička zarazila, udiveně zírala do učebnice na názvy zvířat, které ještě nepoužila a fascinovaně se na mě obrátila s dotazem: „Ty jo, mami, ono se říká – je líný jako pavián?“

„Cože?! Líný jako veš… se říká… ne pavián. To ti tam už jiný zvíře nezbylo?“

„Zbylo – he he – špaček. Ale ten není líný, ne? I když k tomu poslednímu rčení se teda špaček taky moc nehodí…“ rozesmála se.

„A jaký je to poslední rčení?“

„Utíká rychle jako… špaček… chachá… no nic, tak to tady mám něco špatně,“ usoudila sebekriticky a úkol opravila.

Je to fakt zvláštní. Začíná se tvářit hrozně dospěle. Cestou do školy pouští moji ruku už v podchodu. Najednou si nutně musí opravit gumičku ve vlasech, podat kapesník, nadhodit tašku na zádech… Muselo to přijít, já vím, ale snad proto, že je to můj poslední trpaslík, přála jsem si, aby to trvalo o kousek déle. „Už ti nemám dávat ruku před školou?“ usmála jsem se tuhle. „Ale jo, ještě můžeš, mami,“ usmála se taky, vložila mi tlapku do dlaně a stiskla. Chápala jsem to jako velkorysou laskavost, protože na otevření školní brány čekala již hromada jistě studiachtivých spolužáků. „Ale pusu ti už asi dávat nemám, co?“ zeptala jsem se, abych nebyla za trapku. „Počkej,“ zamyslela se Mladší, rozhlédla se a ledabyle prohodila: „Mami, klidně můžeš, s těmahle se nekamarádím!“

Jo, pořád ještě mě občas dostává tou trpasličí logikou a strašně moc doufám, že bude z těch lidí, kterým kousek té trpasličí nátury vydrží navždy. Mám naději. Když jsem se totiž chystala pro převzetí potvrzení pro pojišťovnu na policii, zavolala si mě do pokoje: „Oblíkla ses slušně, mami? Když jdeš na policii?!“ „Já myslím, že tohle je dostačující,“ ukázala jsem se módní expertce. „No nevím, nevím,“ kroutila hlavou, poukázala na to, že mi leze rameno a doporučila mi šátek na krk. „Tak já jdu, čau!“ zařvala jsem od dveří. „Ahoj! A příště si pamatuj, že když jdeš na policii, tak máš mít límeček!“ zahlaholila Všechnovímová.

Ale jsem tak dobrá, že jsem to zvládla i bez límečku. Mladší mě za to pochválila a předala mi pokyny ke školnímu výletu do Prahy. Nadšeně to doprovázela slovy: „Ty jó, mami, to je hustý, navštívíme zrcadlovou skříň!!!“

Je s ní prostě sranda. Akorát s tou krávou zpocenou se nemůžeme hnout z místa, takže kdyby někdo věděl, jak to s ní je, písněte :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *