Většina lidí se s koncem roku snaží vše, co jde, uzavřít a začít nový rok tak nějak pomyslně z čisté vody. Nikoli však prvorozená. Ta si ještě šestadvacátého prosince pořídila cos, co jí vydrží nejméně několik týdnů roku nového. Tímto aktem si vysloužila v rodinném kruhu novou přezdívku. Takže jí už týden oslovujeme Zlomenino…
Nevím, co ji k tomu vedlo. Během štědrého večera si na dárky nestěžovala. Ba naopak. Jásavě nás balamutila, že jsou to (zase) její nejlepší vánoce. Patrně má v sobě však nějakou vrozenou neskromnost či co. Jak jinak si vysvětlit, že si o dva dny později vybruslí sádru?
Když jsme ještě čekali na pohotovosti v Tcháňatově, až budou vyvolány snímky levého kotníku Starší, seděli jsme v nové moderní čekárně a já se snažila nedívat na to, jak její kotník pomalu leč jistě nabývá rozměrů stehna dobře živeného batolete. I tu si Starší jen tak mezi řečí vybavila, že se jí vlastně vůbec ani trochu nechtělo jít bruslit. Mlčela jsem. „Ale ty jsi řekla,“ obrátila se ke mně, čímž mi provokativně odhalila obří bouli na noze, „dobře si na to vzpomínám, ty jsi totiž řekla – bruslit jdeme kvůli tobě, takže máš smůlu. Ha?!“ Ano, tak nějak to opravdu bylo. Jak dlouho jen holčička láteřila, že s ní nebohou nikdo nechce chodit na kluziště! A nyní, když byl její sen splněn, bude se snažit vyvolat v již tak dosti psychicky znavené matce pocit viny? Pchá! „Ano, to jsem řekla,“ souhlasila jsem. „A vidíš. Měla jsem pravdu – máš smůlu.“ S tím Zlomenina nemohla než nesouhlasit.
Po třech hodinách se nás ujal (podle Starší atraktivní) exoticky vypadající lékař, ukázal mi na obrazovce počítače dolní končetinu naší krasobruslařky a úsporně pravil: „Zlomené.“ Nechtěla jsem mu věřit, ale ukecal mě. Tu naporcovanou kost jsem viděla i já.
A tak nějak jsme si užili prázdniny. Mladší plakala, že nepojedeme na hory, asi čtyři dny. První den po vynesení verdiktu s námi rodiči dokonce nemluvila. Nemluvila sice ani se svojí sobecky zlomenou sestrou, ovšem té alespoň dopřávala kulturní chvilky s písní, neboť se na ni vždy vyčítavě podívala a zanotonavala: „Je to tvááá vina, ty jsi příííčinááá!!!“ Starší mezi tím začala cvičně hyperventilovat tak, že jsme při první příhodě volali záchranku, která ji odvezla do nemocnice, kde jsme opět prožili hezké odpoledne, čímž jsme si o den prodloužili pobyt v Tcháňatově.
Domů jsme přijeli ve středu večer. Ve čtvrtek jsme si pro změnu střihli pěkný půlden ve zdejší nemocnici, kde mě přesvědčili, že pověst neklame a chovají se k lidem opravdu jako ta bezohledná hovada. Obzvlášť „milá“ byla osoba na sádrovně, co s námi hovořila tak arogantně, až jsem jí s co nejmilejším úsměvem, jehož jsem schopna, sdělila, že jí absolutně není možné pochopit. Starší v tu chvíli seděla zády k ní, takže mi poslala vzdušný pochvalný polibek. A když jsem ji dotlačila na předpotopním vozíku k bráně, aby si mohla přesednout do auta a vrátná čiperně vyběhla a jala se mi spílat, že mě za bránu s majetkem nemocnice nepustí, měla jsem už opravdu, ale opravdu, hladinu adrenalinu povážlivě vysokou. Tak vysokou, až jsem sama sebe obdivovala, že jsem jen jízlivě utrousila: To je opravdu škoda. My jsme ten vozík TAK chtěly!“ Vrátná se urazila a vypadala, že bude vjezd bránit vlastním korpulentním tělem, tak jsem se zbaběle rozhodla, že se s ní prát nebudu. Nicméně Starší pochvalně řekla: „Mami, ty dnes válíš. Jsi hustá!“
Silvestra jsme tedy absolvovali doma ve čtyřech. Aby si Mladší nemohla stěžovat, že nezažívá žádné vzruchy, dopřála jí Zlomenina během oběda další záchvat hyperventilace. Vzhledem k tomu, že už nám zbyly jen mikrotenový sáčky na svačinu, odešel Lev do silvestrovského dne shánět papírový pytlíky. Nakonec jich pár přinesl se slovy, že je nikde neprodávají, tudíž jsou tyto kradené z úseku pečiva v místních potravinách. Ano, chápete dobře, stihli jsme na poslední chvíli i krádež. Co jsme nestihli, byla půlnoc. Lev otevřel šampaňský minutu po dvanácté. Mladší se hystericky rozelkala. Uklidnila se až na balkóně, kde jsme hodinu sledovali obří ohňostroje. Během toho jsem rukávem shodila z parapetu skleničku na stopce. Lev se chvíli nevěřícně díval na střepy u nohou, a pak jen konstatoval: „Střepy znamenají štěstí. Že jo?!“
Když jsem v prvních minutách nového roku zametala střepy, napadlo mě, že všechny velký události i všechny malý zázraky začínají nějakou nenápadnou vteřinou, okamžikem, od kterýho zatím nikdo nic nečeká. Takže vlastně není vůbec vyloučeno, že se pro nás nějaký to štěstí nenajde, ne?
Všem vám přeju rok bez fyzických i citových fraktur a hodně vteřin, z nichž vzejdou dobré chvíle!
Vaše teta Fily
Add Comment