Pod návalem rekonstrukčních (a s postupem času i sebedestrukčních) emocí jsem se minulý víkend místo psaní sloupku konečně rozplakala. Přetekla mi totiž voda na těstoviny na novou sklokeramickou desku, která se pořád ještě rozhoduje, jestli se mnou bude kamarádit.
Nabyla jsem dojmu, že je to nějakej rozmazlenej model, páč si furt říká o leštění. No jo, hraje si na dámu a špinavá je v jednom kuse jak to prase… a pak místo, aby vděčně vyblýskaná žhnula pod pitomým hrncem na písmenka do polívky, nechá vodu zlomyslně překypět.
„Co se stalo?“ zeptal se Lev, též notně rekonstrukčně (a sebedestrukčně) vysílen, apaticky. Mezi štkaním jsem ze sebe ani nemohla vypravit srozumitelnou větu. „Přetekláááá mi vodáááá,“ vyrazila jsem nakonec s ohromným úsilím vynaloženým na artikulaci. „Ty seš fakt nějaká chabrus na nervy,“ oznámil mi manžel. „Jsééém,“ souhlasila jsem a jelikož jsem byla nyní sama sebou tak dojata, rozplakala jsem se ještě víc. „Vem si prášek,“ pravil muž nevzrušeně a kývnul hlavou směrem ke skříňce v kuchyni, kde schovává Vitagen. „Já jsem si včera večer vzal hned dva!“ chlubil se a dodal: „A je to fakt dobrý!“
Vysmrkala jsem se do papírovýho kapesníku a odsekla: „Nebudu se cpát práškama jenom proto, že se ke mně chováte hnusně!“ Hlavně ty, desko, blbá, nevděčná! Po obědě jsem počkala, až deska vychladne a polila ji speciálním voňavým KONDICIONÉREM. Fiflenu jednu. „Jé, to hezky voní,“ záviděla desce Starší (které ani absence dveří v koupelně nebrání v tom, aby v ní trávila hodiny a hodiny a hodiny a hodiny…). „Nemohla bych si to dát na obličej? Vypadá to trochu jako peeling,“ zauvažovala později.
Po vyplakání do mě vplula nová netušená energie, tudíž jsme o víkendu stihli všechno, co bylo v plánu. Prvorozená má po letech zase jen a jen svůj pokoj! Po pár dnech tohoto týdne nám podal jasný důkaz o tom, kdo z našich dvou holčiček dělal ve společném pokojíčku ten neskutečnej bordel. Překvapivě to nebyla Mladší, jak se nám Starší snažila léta vsugerovat. Pokojíček paní trpaslíkové vypadá úhledně, hračky se spořádaně vrací na své pozice, oblečení do skříně a šuplíků, knížky stojí v zákrytu a na zemi není ani jeden drobek. V pokoji u prvorozené je to jak po přehnání uragánu, svršky se zmačkaně DEKORATIVNĚ povalují všude, kam oko dohlédne, stolku vévodí tenisky prosty tkaniček, papírky, drobečky a misky od cereálií jsou mnohde, šminek je plná postel a jediný, na čem není prach, je klávesnice od noťasu, neboť tento jest v čilé permanenci a patrně je to on, kdo prvorozené brání vycházet z pokoje a zapojit se do nějaké činnosti.
Mladší nás už několik týdnů masíruje, aby teď, když má svůj vlastní pokojíček, dostala nějaký to zvířátko, o který se bude SAMA starat. Jelikož jsem zodpovědnost za eventuelního nového člena rodiny přehrála na Lva (upřímně řkouce, že se o TO starat nebudu a nebudu a nebudu!!!), bude našim dalším členem žabka. „To jsem ráda, že budu mít žabičku. Totiž dvě!“ oznámila mi trpaslíková. „Hm,“ zabručela jsem vyhýbavě a sarkasmus mi stříkal i ušima, když jsem říkala: „Mno, to já taky.“ „Ty se netěšíš, moje nejlepší maminko?“ vtíralo se dítě jedno mazané a s moudrostí sobě vlastní mi osvětlilo: „Já jsem náhodou moc ráda, že se budu starat o nějakého živého tvora! Že se nebudu pořád starat jen sama o sebe, víš?“ Pak zřejmě došla trpaslíková v ušlechtilých úvahách až na samou dřeň podstaty a velmi vážně, až překvapeně a zasmušile, dodala: „I když i to mi dává dost zabrat…“
Nicméně žábu, totiž žáby, no prostě tu havěť ošklivou má slíbenou až příští měsíc k narozeninám. Takže jediným novým mazlíčkem je obří televize, kterou si Lev víceméně vytrucoval pod záminkou, že jinak nebude již nikdy v životě šťasten. Když jsme ji v pondělí vezli domů (zabrala celej kufr i celou část zadního prostoru v našem ne nezanedbatelně velkém autě. Podotýkám, že o den dříve jsme v něm vezli nábytek do obýváku, kterej zabral míň místa, a ještě vedle něj mohla sedět Mladší v sedačce…), byla Mladší nucena vybrat si, zda chce zůstat v obchoďáku nebo jet se mnou na předním sedadle. „To jsou teda prázdniny,“ brblala naštvaně, když se sebezapřením zvolila variantu b), neboť otec byl neoblomný a televizi v obchoďáku nechat nechtěl. „Až se nás paní učitelka zeptá – co jste dělaly o prázdninách děti?, tak řeknu – jezdila jsem v autě s nábytkem a porušovala předpisy kvůli svému otci, který se chová jako velké neposlušné dítě!“ zašeptala mi později do ucha.
Před domem jsme vytlačili obří televizi z auta, Lev zaklapnul sedadla zpět do jejich pozic, pohladil jejich kůži a řekl: „Tak, a to je naposledy, co jsem v tobě něco převážel! Už ti nebude nikdo ubližovat, miláčku!“ Pak se otočil na mě a snad abych si nedělala nějaké neopodstatněné naděje, doplnil: „To neříkám tobě.“
A pak, pro jistotu, abychom se nekazili penězi a aby nás Mladší nenapráskala ve škole, že ji nutíme porušovat zákon, jsme si objednali ještě jeden prázdninový zážitek, během kterýho si snad už konečně odpočineme. Za čtrnáct dní jedeme k moři. :O)
Trpaslíková se strašně těší. „Konečně něco jinýho než uklízení!“ jásala, když se to dozvěděla. A dozvěděla se to tento týden v den, kdy nám po vyšetření v nemocnici řekli, že streptokoka má určitě na mandlích, co už snad půjdou v září do pryč, nikoli v kloubech. A klouby ji bolí proto, že má vrozenou hypermobilitu a že ortoped, u kterýho jsme byli před rokem, je debil, páč nám to neřekl, ačkoli je Mladší prý přímo učebnicový příklad. Oblívalo mě horko, když jsem sledovala, kam a čím vším na těle ohne, šly na mě mdloby a závratě, Mladší se usmívala a dušovala, že to fakt nebolí a doktorka jásala, že něco tak úžasnýho v ordinaci ještě neměla. „Ty jsi hadí žena…,“ vydechla jsem nakonec nevěřícně. „Nebojte se, maminko,“ chlácholila mě revmatoložka sledujíc, kterak zelenám, „To není nemoc a je to lepší než revma!“ Pak nám napsala žádanku na rehabilitace. Před nemocnicí jsem se z novinky ještě vzpamatovávala, Mladší se usmála a řekla: „To znamená, že mám výjimečný schopnosti? To znamená, že jsem elastička! To budou holky čumět!“
Krásný prázdniny bez deště a s optimismem přeje
Vaše teta Fily
Add Comment